Já si na ten poslední prosincový den roku 1978 živě pamatuji – dopoledne jsme pobíhali před domem ve svetříku, aby během odpoledne a noci teplota prudce poklesla a ráno na Nový rok bylo dvacet pod nulou.
Byly tehdy vyhlášeny tzv. „uhelné prázdniny“ – po těch vánočních jsme ve škole strávili jen pár hodin, abychom se nakonec na hodinu nebo dvě sešli se svými učiteli v promrzlých třídách a zapsali si úkoly, které máme doma během tohoto neplánovaného volna zpracovat.
Telefon jsme sice doma měli už skoro všichni, ale nebyl internet a neučila nás ani Telka… se svými kantory jsme v kontaktu nebyli: učili jsme se sami z učebnic, které jsme měli k dispozici. Tedy učili… vzhledem k tomu, že k mrazům přibyl i sníh, jsme se věnovali asi víc zimním radovánkám.
Prostě byly to (ať jakkoli jenom uhelné, přesto) prázdniny. A to už, na gymnáziu, jsme trochu té zodpovědnosti měli. Jediní dva studenti z naší třídy (bylo nás 35) zpracovali úkoly všechny. Drtivá většina jenom cca polovic, asi pět spolužáků se na to vykašlalo úplně.
Naši profesoři pak tuto třítýdenní výluku výuky sanovali do konce školního roku! A zdaleka ne vždy a už vůbec ne ve všech předmětech se to povedlo.
„Koronavirové prázdniny“ budou našich tří neděl výrazně delší. Jen ty nejzodpovědnější děti (nebo nejzodpovědnější rodiče je nutí) se skutečně učí, i tak to ale průměrných čtyři až pět hodin „regulérní“ výuky vedené zkušenými pedagogy nenahradí ani náhodou. Většina to tak trochu fláká a jsou i jedinci, kteří na nějaké učení, mají-li tedy takhle volno, nereflektují absolutně.
Našim učitelům to nezávidím ani náhodou. Nejenže teď se všemožně snaží vyučovat „na dálku“ (a nikdo z nich to v takové míře a v takovém rozsahu nikdy nedělal…), ale v budoucnosti budou muset to, co se zamešká, dohánět.
A bude to trvat dlouho.
Naši kantoři nejsou dnes možná těmi, kdo stojí tzv. v první linii, ale určitě už brzy budou. On totiž homeschooling, ať je chválen sebevíc, školu a pedagoga nahradí jen ve výjimečných případech.
