Zimní olympijské hry v čínském Pekingu skončily. Česká republika si odsud odváží jednu zlatou a jednu bronzovou medaili. Zklamání?
Očekávání byla každopádně vyšší. Věřili jsme, že na nějaký ten cenný kov dosáhne někdo z biatlonistů, bohužel. Tak nějak žijeme stále v tom, že naši hokejisté patří k absolutní světové elitě, nicméně tady se Pešánův výběr představil v poněkud jiném světle. Poprvé jsme se nedostali mezi osm nejlepších – a co si budeme nalhávat, i šesté místo by bylo bráno jako neúspěch. Tohle bylo fiasko…
Více jak stočlenná výprava (historicky nejpočetnější…) našich zimních sportovců tak přivezla skutečně jen dva metály. Ester Ledecké se věřilo, Martina Sáblíková nevěřila ani sama sobě. Zbytku výpravy se nedařilo.
Zklamání ale na místě myslím si není. Po posledních dvou nebo třech zimních olympiádách jsme se prostě dostali do svého standardu, kdy jsme vozili domů od žádné do tří medailí, a to i z dob Československa. Výjimkou byl francouzský Grenoble r. 1968, odkud jsme přivezli medaile čtyři, pak jugoslávské Sarajevo (1984), kde jsme medailí získali šest. Výpravy samostatné České republiky pak medailově zabodovaly v kanadském Vancouveru (2010) šestkrát, v ruské Soči o čtyři roky později hned osmkrát a v roce 2018 jsme z jihokorejského Pchjongčchangu přivezli těch medailí sedm.
Prostě nás nadstandardní úspěchy posledních zimních olympiád tak trochu namlsaly. Zjevně nejen nás, sportovní fanoušky. Evidentně i zaměstnance veřejnoprávní televize, která do Pekingu k zajištění 240 vysílacích hodin vyslala hned 15 lidí: 8 komentátorů a 7 reportérů.
A to je mi proti srsti víc, než že do Číny odletěla více jak stovka sportovců, z nichž drtivá většina ani hypotetickou šanci na medailový úspěch – v této konkurenci – absolutně neměla.
