Doba koronavirová změnila naše životy. Ten můj teda určitě. Osobně mám problém třeba s rouškami, bez nichž dnes ze svých domovů nevycházíme. Špatně se v nich pije, o tom, že bych si zapálil cigaretu, ani nemluvím.
Obecně se v tom blbě dýchá, takže se nemohu zbavit pocitu, že dřív než koronavirus mne skolí obyčejný infarkt. Což by byl dneska trapas, faux pas, nonsens.
Tuhle mne manželka pověřila, abych nakoupil nějaké ovoce. A tak jsem stanul v samoobsluze u regálu s pomeranči, mandarinkami, jablky a vším možným dalším ovocem. Všechno to tu leželo úhledně naskládáno v zelených bedýnkách, vedle pak rolička mikrotenových sáčků. Dříve to bývalo tak snadné: odtrhl jsem jeden pytlík, lehce naslinil palec a ukazováček a jemným promnutím plastový obal otevřel.
To je dnes ale neřešitelný problém!
V obchodu pět lidí, všichni zakryté obličeje jak desperáti při loupeži v bance a já mám neodbytný pocit, že se zrovna všichni dívají na mě, když se mi v rukavici konečně povede oddělit jeden mikrotenový sáček z ruličky a marně se ho snažím za ďábelského šustění otevřít. Nejde to… a všichni mají oči jenom pro mne, pročež já nemám odvahu sundat alespoň tu jednu rukavici, na chviličku z obličeje odstranit roušku a osvobozený prst naslinit.
Končí to tak, že na dno košíku pokládám volně tři jablka a jeden pomeranč. Na mandarinky raději zapomenu, ty kupuju v nálevu, tedy v konzervě.
S láskou a nostalgií pak vzpomínám na své dětství, kdy žádné mikrotenové sáčky nebyly a paní zelinářka nám ovoce a zeleninu balila do papírových pytlíků. Ty se totiž dají otevřít i v rukavicích!
Pěkný víkend!
