Paní Libuše Šafránková navždycky zavřela svoje nádherný oči a mně je to strašně líto. Měl jsem tuhle herečku strašně rád!
Já jsem k Vánocům roku 1973 dostal perličkové plátno (vyráběli to tuším Poláci), protože jsem měl promítačku DIAX 3 a na ní jsem pro všechna děcka z paneláku promítal pohádky. Já jsem si je tehdy i sám psal a kreslil – na co možná nejprůhlednější papír, takže na pauzák…
Měli jsme souseda, který byl vojákem z povolání a útvarový promítač. On si občas dovezl 16 mm promítačku s pár cívkami filmů domů, kino jsme tedy měli v paneláku, protože my jsme přispěli kvalitním plátnem, on „kvalitním“ filmem. Samozřejmě šlo především o snímky sovětské kinematografie, mezi nimi se však objevily i filmy jiné.
Ten úplně první, který se na mém „vánočním plátně“ objevil, byly právě Tři oříšky pro Popelku. Víte co, pro mne to byla taková událost (první skutečnej film na plátně…), že jsem to na to plátno zezadu vepsal fixkou. S datumem…
To plátno mám doma stále, i když už se na něj promítat nedá… já se ho nikdy nezbavím, prostě nemohu…
Ta Popelka byla totiž v podání Libušky Šafránové jiná, než na které jsme do té doby byli zvyklí. Žádnej uťápnutej tvoreček. Sebevědomá, často jízlivá, vzdorovitá holka.
A byla taková i v dalších filmech, v televizních hrách, v seriálech. A zároveň sladká, okouzlující, nádherná. Byla herečkou, na kterou jsem se vždycky moc těšil.
Já vím, že je to najednou pozdě – a že všechno to, co píšu teď, jsem měl napsat už dávno. Říkám, že patřím do věkové kategorie, pro které paní Libuše Šafránková strašně moc znamenala. Je mi strašně líto, že odešla – bohužel velmi brzy - nejen do hereckého nebe, ale bohužel i do toho nebe lidského, ať už je jakékoli.
Paní Šafránková – a to je vzkaz - závěrem mi dovolte říci: já Vám strašně moc děkuju. Za všechno, co jste pro nás (nebo pro mne osobně…) svým hereckým mistrovstvím - a svou prostou a obyčejnou lidskostí, celým svým životem dokázala udělat!
Děkuju!
