„MA-MA… TA-TA… BA-BI… DE-DA…“ To jsou naši potomci. Kolik jim je? Rok? Jejich mozečky přitom vstřebávají takové množství informací, které by jim každý z dospělých mohl jen závidět. Nebo vezměte si děcka v první třídě základní školy. Ta se za jediný školní rok naučí číst, psát a počítat. Už nikdy tak obrovský pokrok, a bavme se o základní, střední popř. vysoké škole, neudělají.
Proč tyhle tak fantasticky pracující mozečky nemají mít volební právo, když naši zákonodárci uvažují po vzoru skotského referenda o možnosti hlasovat těm, kterým je šestnáct?
Mám v domácnosti prvovoliče. Osmnáctého roku svého života dosáhl na konci srpna. „Kdo je premiér ČR. Kdo jejím ministrem financí?“ ptám se. Hledí na mne, jako bych se zřítil z višně.
NEVÍ!
Je výjimkou? Ani náhodou! Výjimkou jsou ti z mladých, kdo svůj názor mají. Procento, možná dvě z těch, jimž je osmnáct. Většinově nepracují, studují či rádoby studují, jsou v šoku z toho, že nemám šest tisícovek na jeho nový mobil. Jestliže vydělávám tolik, kolik vydělávám…
Je mi přes padesát let. S trochou sebereflexe hledím na své minulé roky tak, že v patnácti jsem se hrdě plácal (i před rodiči, přičemž se za to dneska stydím) do novotou vonící občanky, která mi umožňovala akorát jít do biografu na mladším patnácti let zakázaný film.
Byl jsem neskutečně pitomej…
V osmnácti letech jsem směl jít do kina i na ty „horší“ filmy, prvně jsem volil (aniž bych tušil koho – a bylo mi to v podstatě buřt).
A byl jsem neskonale blbej, nezralej…
Většinově to o naší omladině platí doteď. Jen si to sami uvědomí až za nějakých dvacet, třicet let.
Snižovat věkovou hranici těch, kdo budou rozhodovat o věcech příštích, je možná líbivá politika, ale nesmysl.
Dovolte mi osobní názor: skotský teenager na tom musí být o poznání lépe, než ten náš. Což je pitomost...
