O svobodě

O svobodě

Kdo činí, co chce, utrpí, co nechce. České přísloví 

Nedá se nic dělat, svoboda neexistuje. Po Sametové revoluci, při níž jsme zažili opojení ze svobody, přišlo rozčarování. Kam se ta svoboda ztratila? Máme snad či děláme to, co chceme, po čem jsme toužili? Zjišťujeme, že ve svobodném světě existují podivné hranice svobody.

Jsou tu ovšem tací, kteří skutečně dělají to, co chtějí a kterým je to dovoleno – ale jen do jisté míry, v mezích daných primárně mocí peněz. Tato „svoboda“ je však sešněrována nepsanými zákony vlčí společnosti; kdo je nerespektuje, musí z kola ven, někdy za velmi drastických okolností. Jen ti největší dravci obstojí a není rozhodující, zda to jsou finanční magnáti či politici na nich závislí. Ale ani v těchto kruzích svoboda neexistuje. Je to kriminál se šampaňským, kaviárem, se zlatými mřížemi a krutými bachaři. Mluvím ovšem o nezkonsolidované společnosti, jakou je například ta naše. Jak dlouho bude u nás ta konsolidace trvat? Vrátím se k tomu na konci článku.

Mnozí z nás se cítí být podvedeni. Politika ve lži a lež v politice, nesolidnost na každém kroku, podvody, mafie, tunelování, bezostyšné rozkrádání a výsměch těch zatím nepolapitelných, honba za mamonem i přes mrtvoly, bulvár, pornografie, násilí jako norma. Je to to, co jsme chtěli? Pro někoho ano, pro jiného ne. Svobodu chtějí i pochybní politici, mafiáni a lumpové, tvůrci a konzumenti bulváru, pornografie a násilí. A teď se v tom vyznejte. Miloš Forman a Larry Flynt ukazují, ať se nám to líbí nebo ne, že i pornografie má nárok na svobodu, ba dokonce že může být jejím indikátorem. Jen si vzpomeňme na totalitní cenzuru.

Svoboda potřebuje, jak se zdá, řád, a ten jaksi (v Českých zamích zatím) postrádáme. "Abychom mohli být svobodní, jsme otroky zákonů", říká Cicero. Hezká myšlenka, jistě pravdivá. Ale my jsme buď otroky mizerných zákonů nebo těch, kteří se jim vysmívají, nebo obojích.

Je svobodný ten, kdo se podřizuje? Vezměme to filozoficky: život chce žít uprostřed života, který chce žít. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých. Jak jednoduché a přitom komplikované. V marxáku nás učili, že svoboda je poznaná nutnost. On to snad ten Marx myslel dobře, ale je to pěkné klišé. Moje matka mi říkávala, když jsem se měl učit, mýt nádobí, přinést ze sklepa uhlí: "Chodské přísloví říká: 'Co musíš, jako bys rád' ". Já jsem to jaksi nechtěl pochopit; asi proto, že to od ní byla propaganda. Ale musím uznat, že na tom něco je.

Je svobodný ten, kdo chce žít podle svého a nechce se podřizovat konvencím, příkazům a zákazům? Stejně musí ty hlavní dodržovat. Na jedné straně nepsané vlčí zákony pro úzkou skupinu mocných a na druhé straně - pro ostatní - platí řekněme společenské normy. Na ty druhé existuje hlídač - svědomí. Pravda, u někoho je ten hlídač přísnější, u někoho míň. U někoho možná, jak říkával páter Vlasák od Alžbětinek na Slupi, který chodil do věznic, chybí úplně. Ale i tak má onen nonkonformista s tou svou svobodou pěknou dřinu. Často přijde pracně na věci, které jiní běžně dělají proto, že se podřídili. Leckdo Vám však řekne, že za svou svobodu rád draze zaplatí. Otázkou zůstává, jaká cena je ještě únosná.

Řekněme si to rovnou: je to paradox, ale nejsvobodnější je ten, kdo se chce podrobit a podrobuje se řádu, pravidlům, předpisům. Kdo se ztotožní s tím, co je dáno a předepsáno, kdo chce dělat to, co se má dělat. Svobodný je ten, kdo přijme beze zbytku náboženství či pravidla nějakého společenství, ideologie, strany nebo sekty. Ne, nezbláznil jsem se. Je to asi tak, jako když se zamilujete: všechny ostatní nebo všichni ostatní pro vás přestanou existovat; zcela dobrovolně jste si zvolili naprosté omezení možností a je vám v něm nejlíp. Ovšem jen do té doby, dokud milujete. Karel Hála zpívá: Dej mi pár okovů a jsem jen tvůj…

Někdo říká, že podřízení se řádu je výměna svobody za jistotu. Ale taky lze říct - kdo chce žít co nejlépe podle přijatých pravidel, ten vlastně žije, jak chce, a tedy svobodně. Pokud to ovšem neodporuje svědomí a rozumu, protože žít proti svědomí a rozumu lze jen omezeně - ve všech významech toho slova. Takže ono vlastně nelze přijmout jakýkoliv řád, pravidla a předpisy. Pokud přijmete takový systém, s nímž je v rozporu vaše vědomí, svědomí anebo třeba jenom podvědomí, časem se vaše svoboda změní v pouta. Tak to dopadne s každou vítěznou ideologií a fundamentalismem, které si podrobují světskou moc. I podřízení vládě kapitálu je podřízením řádu a pravidlům, které nám nasazují želízka.

Ale vrátím se od filozofie k té naší podivné, deformované svobodě současnosti. Jak dlouho potrvá, než se naše společnost zkonsoliduje alespoň na nynější úroveň těch takzvaných vyspělých? Jak dlouho to trvalo jim, než dospěly kontinuálně k jistým pravidlům alespoň vnější slušnosti? Uběhlo 23 let od otevření bran našeho kriminálu a slušnost je v nedohlednu. Jedna generace to nezvládla. Že by už ta druhá? Dávám naší konsolidaci čas tří generací; na jednu generaci se počítá 30 let.

Příliš mnoho skepse? Snažme se a uvidíme; nebo spíš – uvidíte.