Jel jsem autem se ženou a s našimi dvěma vnučkami, Sofií a Julií na chalupu. Holčičkám bylo tehdy deset a jedenáct let, bylo to v roce 1994. Nevím už, proč mě to napadlo - zeptal jsem se jich: A holky, víte, kdo to byl Lenin?
Dívky nevěděly. Podívali jsme se se ženou na sebe a trochu překvapeně a velmi potěšeně jsme se zasmáli, že už to do dětí nikdo necpe. Vnučky chtěly vědět, proč se smějeme a kdo to ten Lenin byl.
O Leninovi jsme jim toho moc neřekli, ale zato jsme jim vyprávěli, jak jsme se museli my a naše děti (jejich rodiče) učit a říkat ve škole lži. Jak se lhalo v dějepise, v češtině, v občanské výchově. Vyprávěl jsem jim, jak jsem v první třídě v roce 1947 četl ve školním rozhlase básničku Tatíček Masaryk a jak jsme ve druhé třídě v roce 1948 museli v hodině češtiny vytrhnout jeho fotografii z čítanky. Jak se moje dcery nechtěly učit věci, o nichž věděly, že nejsou pravdivé a jak jsem jim říkal, abych je motivoval: Musíš se to naučit jako básničku a až to budeš umět, řeknu ti, jak to bylo doopravdy.
Vyprávěl jsem, jak jsem jednou večer stál na Václavském náměstí se svou dcerou Dádou u stánku ve frontě na buřta a pokoušel se jí vysvětlit něco do občanské nauky. Chodila tehdy do deváté třídy. Nechápala ty nesmysly, ale protože chtěla jít na gymnázium, nemohla si dovolit mít špatnou známku z občanky. Sebral jsem tedy své „vědomosti“ z marxáku z vysoké školy a pokoušel se jí to vtlouct do hlavy. Bylo to někdy v roce 1980. Před námi stál mírně podroušený chlapík. Obrátil se na mě a řekl mi: Pane, vemte rozum do hrsti, on se vám tam vejde.
Moje žena, která za bolševika učila ve škole na druhém stupni matematiku a hudební výchovu, vyprávěla, jak se ve zpěvu, pokud to šlo, vyhýbala sovětským písničkám a jak musela skrývat, že je věřící a chodí do kostela. Měla školní pěvecký sbor, který byl přihlášen do soutěže ruských písní. Našla si lidové ukrajinské písně a s dětmi je nacvičila. Vyhráli sice první cenu, ale vytkli jim, že to nejsou ruské písně. Nesměly se pouštět písničky Karla Kryla, jazz a zpočátku ani Beatles. Má choť to vyřešila tak, že si její školní děti samy připravovaly pořady a v pouštění těchto písní, které je zajímaly, je podporovala.
Dosud s našimi vnučkami nikdo o těch věcech nemluvil, byly z toho velmi udivené, nemohly to pochopit. A Julie, ta mladší, se celkem logicky zeptala: A to jste museli taky v matematice špatně počítat?
(Text bude součástí mé připravované knížky esejů, fejetonů a povídek.)
