Říká se - nevybírej si za kamaráda pesimistu, stáhne tě k sobě dolů. Jenže kolegu v práci si nevyberete.
Můj kolega Mirek Vítek namaloval jednou v naší společné kanceláři mé tehdy malé dceři Olince, kterou jsem vzal s sebou do práce, tank s rudou hvězdou. Bylo to trochu nepřípadné – pro holčičku. Ale uměl hezky malovat. Mirek měl jen syna, s holčičkami zřejmě neměl zkušenosti.
Pocházel z velmi chudé rodiny, jeho maminka byla pradlena. Jeho rodina se za socialismu pozvedla z bídy; zda funkcionářstvím či jinak, to nevím. Ale on ze svého členství v komunistické straně nikdy nic neměl; byl pouhý referent, stejně jako já.
Někdy jsme vedli tak trochu politické řeči, bylo to za totality, oponovali jsme si. Neměl rád masarykovský kult. Vyprávěl mi o nějakém řečníkovi z první republiky, který mluvil tak horlivě o prezidentu Masarykovi, že údajně řekl táček Masáček. Dovolil jsem si v hovoru s ním dost, pokud se týkalo mých názorů na politiku, ale ne všechno. Opatrnosti nezbývalo, vzdor tomu, že jsem jej považoval za charakter.
Zjistil jsem, že i on byl před časem – než se stal úředníkem na ministerstvu – konstruktér ve strojírenské fabrice, stejně jako já. Tím mi byl sympatičtější. Poznali jsme to jeden o druhém ze způsobu psaní číslic. Tehdy jsem je ještě maloval jako na výkresech. Dnes už je píšu ledabyle.
Mirek byl těžký pesimista, velmi pečlivý a úzkostný. Jeho pesimismus byl úsměvný. Přišel jednou v létě do kanceláře, usmíval se a řekl:
Nemám já pech? No řekni, nemám já pech?
Proč? Co se stalo? Zeptal jsem se.
No představ si, pokračoval, byl jsem o víkendu na chatě. Krásný počasí, však víš. Sluníčko svítilo jako divý, ani mráček, den jak malovanej A komplet celej víkend jezdily kolem dokola kombajny a sklízely obilí. Od rána do večera, rámus a prach. No nemám já pech?
Někdy to muselo přijít, pomyslel jsem si, s tím se nedá nic dělat. U něho jsem si uvědomoval zisk pesimistů z jejich přístupu k životu. Když pesimista čeká na tramvaj, třeba na desítku, jedou všechny tramvaje, jen ta jeho ne. Některá dokonce dvakrát. Pesimista si neuvědomí, že třeba někdo jiný čeká na svou tramvaj a ta mu taky nejede. A třeba až pesimista odjede zpožděnou desítkou, za ní vzápětí jede druhá desítka na čas, ale tu pesimista už nevidí. A ten, co čekal na tu svou, si řekne:
No prosím, dvě desítky a dvě dvaadvacítky a ta moje nic. No nemám já pech? Pokud je to ovšem taky pesimista.
Výhodou nebo ziskem pesimistů je to, že se svět točí kolem nich. Svět se spikl proti nim a oni mají pech. No není to obrovský zisk, když se celý svět točí kolem vás? Byť proto, abyste měli smůlu.
Mirek nosil do práce tlustou černou aktovku. Co v ní nosil, bylo mi záhadou. Jednou přišel do práce bez aktovky. A hned to okomentoval:
Minule jsem jel do práce autobusem, jako vždycky. Byl strašně narvanej. Nemoh jsem se otočit, nemoh jsem popojít, protože mi v tom bránila moje aktovka. Vedle mě stál chlap a utrhnul se na mě. Čoveče, kam se cpete s tou taškou? Dyť s ní neprolezete. Co v ní máte, že je tak nacpaná? Příště ji nechte doma. Tak jsem si řek, no jo, dyť ten chlápek má vlastně pravdu, dyť já v ní vážně nosím zbytečnosti. No, a tak jsem ji dneska nechal doma. Hned bylo to cestování o chlup lepší.
Mirek mi občas vyprávěl historky. Jeho kamarád byl soudcem u rozvodového soudu. Vyprávěl Mirkovi o některých kauzách a taky o dědečkovi a babičce, kteří se rozváděli z její iniciativy. Bylo jim něco kolem osmdesáti let. Babička si panu soudci stěžovala, že dědeček po ní stále vyžaduje sex. Soudce namítl, že to snad je v manželství normální. A babička řekla soudci: No jo, ale to jsou hodiny, pane soudce, to jsou hodiny…
Taky mi vyprávěl příhodu jednoho svého známého, prý ve funkci odpovídající náměstkovi ministra. Neřekl, o koho jde, protože ta příhoda byla poněkud dehonestující. Ten chlapík letěl z Prahy do Bratislavy do nějakého institutu proslovit přednášku. Nachystal si všechno potřebné, dobře doletěl, ale už na letišti při vstupu do autobusu začal mít střevní potíže. Nicméně cestu přežil celkem úspěšně, nic se nepřihodilo. Od autobusu to bylo ještě kousek. Nicméně, šťastně se dostal do institutu, ale už to bylo silně nahnuté. Ve vrátnici se už trochu svíjel, i když se snažil dělat jakoby nic. Zeptal se na toalety, doběhl k nim, otevřel dveře, otevřel kabinku, zavřel za sebou, ale to bylo všechno, co stihl. Už se nestačil svléct a usednout. Dovedu si to živě představit. Může se vám stát, že tomu tlaku povolíte o dvě tři sekundy dříve v blahé představě, že už konečně…
Tak ten chudák ze sebe stáhl kalhoty i prádlo, stále splachoval a v té splachované vodě své spodky i svršky pral. Spíš tedy jakž takž máchal a ždímal. Umyvadlo bylo pochopitelně ve společném prostoru. Jeho hostitelé už věděli, že přijel, že je v budově, a zjistili i přesné místo jeho nuceného pobytu. Dorazili před dveře kabinky a ptali se ho, jestli je v pořádku, že posluchači jsou shromáždění a že se čeká jen na něj. On jim jen stereotypně odpovídal:
Nemohu, jsem indisponován.
V této své činnosti setrval tak dlouho, dokud si neřekl, že víc už se svým oblečením nesvede. Počkal ještě, až se poslední naléhatel vzdálí, oblékl se do mokrého oblečení a vydal se zpátky na cestu k letišti. Při čemž největší vada nebyla v tom, že měl mokré a sežvaněné oblečení, ale v tom, že silně páchl. Přece jen ve splachované studené vodě v klozetu se špatně pere. I když - vzpomínám si, jak mi moje maminka kdysi říkala, že prádlo znečištěné tělními tekutinami či produkty se má vyprat ve studené vodě. Nešťastník tedy dorazil na letiště, se štěstím vyměnil zpáteční letenku za dřívější, koupil si u stánku nějakou čokoládu, protože od rána nejedl, a přece jen se dopravil domů. Jaká to byla cesta, to si těžko představíme.
Měl jsem Mirka docela rád. Měl anginu pectoris. Umřel ve třiapadesáti letech na infarkt.
