Měl jsem před léty jednoho exotického kamaráda. Podělím se s vámi o pár příhod, které jsem s ním zažil.
V šedesátých letech jsem sloužil jako voják v Náměšti nad Oslavou. Měl jsem modrou uniformu vojsk zabezpečujících letiště (byl jsem na ni hrdý a rád, že nemám zelenou) a občas jsem se taky na letišti vyskytoval. To když jsem například byl ve stráži. Ale jinak jsem pracoval ve skladu mobilizačních zásob. Moc práce tam nebylo a já jsem měl královskou vojnu – hlavně díky mému mistrovi ve fabrice, který mi napsal politicky tak hrozný posudek, že mě nevzali k průzkumu, kam jsem měl jít a kde bych byl měl vojnu jako řemen. A taky díky mému nadřízenému, nadrotmistru Vojáčkovi, nejlepšímu šéfovi, jakého jsem kdy měl. Snad o něm taky někdy napíšu.
Byl jsem ještě bažant, když mě vojenský lékař, ale hlavně můj kamarád, lapiduch Jirka Perlík, poslali lehnout si do vojenské nemocnice v Brně. Měl jsem tehdy zánět průdušek, který jsem získal randěním v zimě v Třebíči. Ten zánět mě spasil před vězením za nedovolenou vycházku a mimo okruh posádky do ranních hodin. Tedy hlavně mě spasil můj kamarád Jirka. Ale tuhle story popisuju jinde.
V nemocnici nás bylo na pokoji pět vojáků. Jeden z nich byl chlapec černých vlasů a trochu tmavší pleti, k němuž se ostatní chovali s lehkým despektem. Mluvil česky s menšími chybami, myslel jsem si, že je to cikán. Nebyl, byl to Afghánec. Jmenoval se Muhammad Zaher. Ve wikipedii se uvádí jméno Zahir, ale podle jeho výslovnosti Zaher.
Byl stejně starý jako já – dvacet let. Ale zatímco já jsem byl vojín bez frčky, on měl hodnost kapitána. Studoval na vojenské akademii v Brně. Sdělil mi přísně důvěrně, že je synovec afghánského krále stejného jména a syn největšího bankéře v Kábulu. Nevymýšlel si. Mnohé indicie, včetně jména, to potvrzovaly. Skamarádili jsme se. On dokonce prohlašoval, že jsem jeho nejlepší kamarád. Převážně se tak i choval.
Právě nastal ramadán, devátý měsíc lunárního kalendáře, jaký používá muslimský svět. Po čtyři týdny se muslimové od rozbřesku do soumraku postí a jíst mohou pouze po setmění. Za Zaherem chodili jeho kamarádi zvenku, samí nóbl hoši, společně se postili a pak společně odcházeli. Jméno Zaher je jako naše křestní, Muhammad je příjmení, oni to mají obráceně. On mě oslovoval mým příjmením. Zaher měl dva bratry, jeden se jmenoval Ámer a druhý Naser. Aspoň tak on ta jména vyslovoval. Podle egyptské výslovnosti je to stejné, tak mám zato, že kamarád tehdejších československých politiků, egyptský prezident, se také jmenoval Naser a ne Násir, jak se tehdy psalo.
Zaher byl v té době, kdy jsem ho poznal, v tehdejším Československu už rok. Za tu dobu se naučil obstojně česky. Do Brna tedy přišel před rokem a velmi brzy se dostal do vojenské nemocnice se zánětem průdušek, stejně jako teď. Měli jsme stejnou diagnózu. Tehdy ovšem neuměl česky ani slovo. Bylo to rovněž v měsíci ramadánu. On odmítal potravu, ale neuměl to vysvětlit. Sestřička mu násilím otvírala čelisti, soukala do úst housku namočenou v mléce a nutila ho polknout. Říkala mu přitom: Ty si cvok, ty si cvok. Zaher měl oči vytřeštěné strachem, že snad do něj uhodí blesk. Když potom k němu přišla doktorka, on jí s milým úsměvem řekl: Ty si cvok, ty si cvok.
Miloval feferonky a melouny. Feferonek měl zásobu a jedl je ke všemu, i k ovocným knedlíkům . Melouny mu nosili rodiče dívky, se kterou v Brně chodil. Ji jsem nikdy neviděl, snad byla právě někde mimo. Její rodiče si ho velmi předcházeli. Zeptal jsem se ho jednou, jestli si chce to děvče vzít. Podíval se na mě udiveně a zeptal se: A proč? To zřejmě její rodiče netušili.
Zaherův otec, majitel největší banky v Kábulu, posílal svému synkovi apanáž v dolarech. Kolik, to už nevím, odhaduju, že to bylo 400 dolarů měsíčně. Za co je mohl utratit, když měl ve škole velmi dobrou stravu a plné zabezpečení? To jsem si tehdy neuměl se svým žoldem, který byl nějakých třicet korun měsíčně, představit.
Zaher ke mně párkrát přišel, dával mi stokorunu (to bylo tehdy hodně peněz) a řekl: Pojď, půjdem za setřičkama. Nešel jsem. Měl jsem tehdy dívku, byl jsem do ní zamilovaný, a kromě toho jsem byl dost nesmělý. On šel, měl v tom praxi. Byl to pohledný chlapec a peněz měl spoustu. Jsem s ním vyfotografován, fotku mám ještě schovanou. Jsem na ní v jeho krásném županu a on v mém erárním, ve kterém jsem se nechtěl fotit. Jemu to nevadilo. Moje dívka za mnou občas přišla do nemocnice, seznámil jsem ji s ním.
Jednou se s ní potkal v Brně, bylo to v době, kdy jsme už oba nebyli v nemocnici. Zval ji, aby si s ním šla zatančit. Namítla mu, že na to není oblečená. Řekl jí: Nevadí, šaty koupíme. Byl jsem údajně jeho nejlepší kamarád, ale pro tento případ měl asi jiná pravidla.
Zaher si vymohl, že odejdeme z nemocnice spolu ve stejný den. Tak se i stalo. Jeli jsme tramvají, tehdy se platilo průvodčímu šedesát haléřů. On platil pětikorunou a nechtěl zpátky. Pozval mě na oběd. Chtěl, abych mu doporučil jídlo bez vepřového masa. Učinil jsem podle jeho přání. Pak se mě zeptal, jestli pivo obsahuje alkohol. Řekl jsem mu, že jen zanedbatelné množství. Vypili jsme každý dvě piva. Když jsem se s ním po čase setkal, hlásil mi, kolik piv ten den vypil. Udělal jsem dobrý skutek, naučil jsem mohamedána pít pivo.
Když jsme oba končili svůj pobyt ve vojenské nemocnici, chtěl Zaher, abychom ho naučili, - my, tehdejší spolupacienti vojáci - nějakou patentní větu, kterou by řekl při loučení paní doktorce. Tak jsme mu sestavili větu, která začínala slovy Paní doktorko, děkuju vám za vaši péči. Zaherovi se ta věta nelíbila, nechtěl ji říct. Zřejmě se mu jedno slovo zdálo podezřelé. Co nakonec paní doktorce řekl, nevím.
Po návratu z vojny jsem Zaherovi napsal. Nechal mi adresu s číslem poštovní schránky. Udělal jsem tu neprozřetelnost, že jsem mu mimo jiné napsal o pár tuzexových bonů, které jsem tehdy neměl kde vzít; chtěl jsem si koupit džíny. Přišel mi dopis, ne od něho, ale od rodičů dívky, s níž chodil. Psali mi, že on nemůže poskytovat bony a ať už mu nepíšu. Dobře si ho hlídali.
Tak jsem přišel o exotického kamaráda – kvůli mamonu. Škoda, možná jsem se mohl podívat do té exotické země, dokud tam ještě nedošlo k fatálnímu vývoji. Do roku 1968 bylo ledacos možné. V roce 1973 odstoupil Zaherův strýček, král Muhammad Zaher, v Afghánistánu byla nastolena republika. Ale nepopravili ho, dožil se docela vysokého věku. Možná byl jeho synovec ve vyšší vojenské hodnosti na ministerstvu války, do roku 1973 toho určitě dost stihl. Kdo ví, jaký osud ho potkal, už jsem to nikdy nezjistil.
