Bývalí komunističtí mocipáni si za reálného socialismu nahrabali a mnozí se po listopadové revoluci pustili do podnikání. Někomu se daří, někomu ne.
Bylo to nedlouho po listopadové revoluci. Šel jsem Růžovou ulicí v Praze a vidím velké, nové pekařství. Měl jsem hlad i chuť a zašel jsem dovnitř koupit si čerstvé pečivo. Moderní výbava, pěkně to tam vonělo. U pultu pán, přepočítával tržbu. A hele, toho pána znám, vždyť je to bývalý náměstek na ministerstvu (přesněji na státní komisi), kde jsem do roku 1988 pracoval. Taky si na mě hned vzpomněl a začal mi hned tykat, zatímco na úřadě mi vždycky vykal.
Tak co si dáš? Zeptal se mě s familiárním úsměvem. Neměl jsem na něj nejlepší vzpomínky. Měl lví podíl na tom, že jsem z úřadu odešel. Tím tykáním mi patrně chtěl říct: co jsme si, to jsme si, zapomeňme na to, teď je jiná doba.
Nechal si tehdy nabulíkovat od mé spolupracovnice Heleny K. že zpráva o vědeckotechnické spolupráci, kterou jsem já zpracoval, je špatná a nařídil mi ji přepracovat pod jejím dohledem. Sám tomu moc nerozuměl, přišel nedávno i se svým ministrem z vnitra. Helena seděla v jeho zasedačce vedle něj jako babice sudice. Trochu se ošívala a přitom se na mě dívala jako liška na kohouta v otevřeném kurníku. Bylo jasné, odkud vítr fouká. To jest, že ve mně Helenka cítí konkurenci na své cestě vzhůru a chce mě odstavit. Žena bez skrupulí. Obešla našeho šéfa a šla rovnou na náměstka, asi věděla proč.
Vztahy v odboru mezinárodní spolupráce, kde jsem pracoval, byly mizerné, byl to vlčí kolektiv. Když se jednalo o zahraniční cesty, vždycky se poštěkali. Dalo se na tom vydělat. Například ušetřené diety, a to i ze zemí východního bloku, se vyměnily za tuzexové bony. Samozřejmě čím vyšší post, tím vyšší diety. Když jsme byli hosty domácích institucí, neutratili jsme skoro nic; ono taky většinou nebylo za co.
Pokud se týkalo té zprávy, bylo úplně jedno, jestli se pojme tak nebo jinak. Byl to jen popis a trochu statistiky, o ničem se v ní nerozhodovalo, stejně jako v drtivé většině toho, co se na ministerstvu dělalo. V podstatě šlo jen o to mít informace, aby nám neujel vlak, aby to vypadalo, jako že něco řídíme. Brzy na to jsem z ministerstva odešel. Za pár let po revoluci dělal jeden jediný člověk agendu, kterou na ministerstvu dělalo dříve nějakých 200 lidí.
V pozadí pekárny byl druhý pán a taky něco kontroloval, byl to bývalý vedoucí kanceláře našeho nového ministra na Úřadu vlády. Soudruh ministr byl totiž i místopředsedou vlády. A hned bylo jasné, komu obchod s pekárnou patří. Ministra jsem tam neviděl, přece jenom jako pekař se asi nechtěl ukazovat. Ale možná byl zaneprázdněn úplně jinak a někdo mu šlapal na paty.
S ministrem a oběma jeho fámulusy jsem byl před časem v Bělehradě na partnerském, tehdy jugoslávském ministerstvu, na zasedání Rady pro spolupráci. To jsem ještě měl v referátě Jugošku, posléze mi ji vzali. Náš ministr zastřešoval, jak se v ministerské hantýrce říkalo, tehdejší československou část dvoustranné Rady. To zastřešování pro něj znamenalo přečíst si souhrnnou zprávu, přesněji řečeno nechat si ji předžvejkat od svých fámulusů a pronést několik patentních vět na zasedání rady. Při tom pronášení školil svého jugoslávského kolegu o marxistickém přístupu k hospodářství a ke spolupráci. Ten si to ovšem nenechal líbit a rovnou našemu šéfovi řekl, ať ho nepoučuje. Jugoslávci si nenechali foukat. Oba ministrovi pomocníci, kteří teď v pekařství přepočítávali tržbu, mě tehdy v Bělehradě před zasedáním Rady postavili řádně do latě, jen jsem zíral. Asi měli pocit, že je dost neuctívám. Byla to pravda.
Když hovořili o ministrovi, říkali: Soudruh odpočívá, soudruh přijde za chvilku, soudruh chce vidět ještě přílohu. Zřejmě úzus v partajních špičkách. I o prezidentovi republiky se tak dříve mluvilo (viz film Ucho). Soudruh měl tlumočníka profesionála. Komický byl jeho dosti exaltovaný slovní projev, zatímco ministr hovořil celkem civilně. A tak mohl mít člověk pocit, že role jsou obráceny, že ten, co mluví s velkým důrazem a procítěně, je ministr, a naopak.
Ministr za našeho pobytu v Bělehradě předvedl několik tanečků. Když jsme šli po ulici, nahlížel do výloh a uznal (přes svou předchozí kritiku), že v obchodech je moc pěkné zboží. O takovém se nám v Praze tehdy ani nesnilo. Vraceli jsme se domů malým turbovrtulovým letadlem, asi pro 14 cestujících, ale s interiérem upraveným na salónek: jako bývalý ministr vnitra si soudruh uměl ledacos zařídit. Hrál se svými pomocníky a s tlumočníkem mariáš, který já jsem naštěstí neuměl. Vyprávěl o tom, jak byl před léty ve Švýcarsku pro československé zlato a jak ho dopravoval letadlem domů. Když už bylo zlato naloženo, pilot stále nedostával povolení k odletu. Ministr mu prý tehdy nařídil, že má startovat a letět a na nic nečekat.
Letěli jsme pozdě večer, počasí bylo nepříznivé a náš pilot nedostal povolení přistát v Praze. Měl přistát v Brně, letiště v Ruzyni nepřijímalo. Ministr jaksi zapomněl, že už není na vnitru a nařídil pilotovi na nic nedbat a přistát v Praze. Ten mu však zdvořile, leč jasně řekl, že nemůže a že přistane v Brně. Na letišti našeho ministra přivítali policejní šéfové VB města Brna a kraje a odvezli nás do krásné vily, kde jsme dostali pohoštění – lahůdky, jaké jsem dosud nejedl, ba ani neviděl. Jejich náčelník oslovoval náměstka našeho ministra Františku. Po chvíli předjely dvě Tatry s majáčky, nastoupili jsme, a už to švihaly směrem ku Praze.
Za nějaký čas jsem šel zase stejnou cestou Růžovou ulicí. Pekařství už tam nebylo. Takové změny jsou v Praze celkem běžné, jdete ulicí, kde jste nějakou dobu nebyli, a všechno je jinak. Jednomu podnikateli se nedaří a odejde, jiný přijde. Krystalizace raného kapitalismu. Jsou bývalí komunističtí exponenti, kterým se dnes daří, protože měli tu možnost, zavčas si nahrabali a jsou šikovní. Původní akumulace kapitálu, říkal Marx, ta pochází klidně i ze zločinu. A je zřejmě mnoho takových, jejichž čas odvála historie a neumějí ani péct housky. Kolik je kterých, těžko někdo spočítá.
A dost je takových, kteří za minulými časy zamáčknou slzu v oku.
