Nedávno jsem v rádiu náhodou uslyšel po dlouhé době Karla Kryla zpívat píseň "Děkuji".Ta píseň mě zasáhla svou neuvěřitelnou hloubkou a čistotou a já jsem si uvědomil, že zazněla do disharmonické kakofonie dnešní doby jako čistá kapka rosy, jako briliant, zalesknuvší se na cestě mezi blátem a štěrkem.
Kapka rosy čisté
Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji... Karel Kryl
Nedávno jsem v rádiu náhodou uslyšel po dlouhé době Karla Kryla zpívat píseň Děkuji. Ta píseň mě zasáhla svou neuvěřitelnou hloubkou a čistotou a já jsem si uvědomil, že zazněla do disharmonické kakofonie dnešní doby jako čistá kapka rosy, jako briliant, zalesknuvší se na cestě mezi blátem a štěrkem.
Uvědomil jsem si, že beru dnešní dobu smířeně, tak jak přichází. Asi jsem si už zvykl. I když jsem, tak jako mnozí, znechucen politickou scénou, kde to zní falešně, nabubřele, lživě, velikášsky, pokrytecky, přezíravě, pohrdavě. A jako sláma z bot nebo jako srnčí kopýtka z pytlákova batohu trčí finanční a mocenské ambice politické smetánky a její spojení s kmotry.
Neustále tu nynější porevoluční dobu omlouvám tím, že u nás byla diskontinuita ve vývoji, umělé přerušení a devastace hodnot, že jinde šli dál, zatímco my jsme zůstali stát a brodili se bahnem. Že začátky kapitalismu byly všude problematické a než tzv. vyspělé společnosti dospěly k fair play, určité právní jistotě a k jisté, byť vnější slušnosti (za níž však je cítit lhostejnost), uplynulo řekněme 100 až 300 let.
Ale i mimo politiku na každém kroku lež a faleš; honba za mamonem, individuálním prospěchem, povrchnost, bulvár, glorifikace násilí, sexu, senzace, skandály, podvody, hyenismus, oškubávání a klamání výrobci a obchodníky. Nesolidnost, lež, nedůvěra. Komu můžete věřit?
V listopadu 1989 a v nejbližších měsících poté jsme prožívali opojení ze svobody. A než jsme se vzpamatovali, čiperní vykukové přišli na to, že tu je obrovský bezprizorný koláč a s požehnáním z nejvyšších míst rozkradli, co se dalo. Myslím, že se v této bohunelibé činnosti pokračuje dosud. A člověk nemůže nic dělat.
A najednou uslyšíte něco tak hlubokého, ryzího a čistého, že vás to vytrhne z letargie a vy si uvědomíte, že skutečné hodnoty existují a jsou neměnné.
O Karlu Krylovi je známo, že byl hluboce rozčarován z polistopadového vývoje. Podle svého vyjádření byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací a celkovým směřováním; proto byl rozhodnut v České a Slovenské republice se již nijak neangažovat. Zemřel měsíc před svými padesátými narozeninami na srdeční příhodu. Nechtěl si zvyknout. V co doufal, to se nenaplnilo. Neměl trpělivost. Byl příliš čistá duše.
A tak uvažuji, jestli se dá něco dělat, nebo se člověk musí smířit s neutěšeným stavem věcí veřejných i soukromých. Jestli je nutné přizpůsobit se a hledět jen na svůj prospěch nebo zachovat si v sobě hodnoty, ale najít východisko v ironii a sarkasmu; na to však musí být nátura. Zda se ozbrojit velikou trpělivostí a říkat si – mě už to mine, mé děti asi taky, ale moje vnoučata - třetí generace - se snad už dočká lepších časů. Je možné neuzavřít se do sebe, zachovat si čistotu a přitom i zdraví? To už musí být člověk nezkrotný optimista, ale realista zároveň. A myslet co chvíli na moudrost svatého Františka z Asisi:
Bože, dej mi sílu, abych přijímal věci, které nemohu změnit,
odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu,
a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.
