Jak na matematiku – inspirující story

Chodí se ke mně doučovat matematice a fyzice můj vnuk. Na jaře mu bude patnáct, chodí do deváté třídy. Rád by šel na střední školu, ale vysvědčení v osmičce měl bídné, několik čtyřek.

(Tento text je součástí připravované knihy esejů, fejetonů a povídek).

Chlapec je celkem inteligentní, myslí mu to, ale jaksi nenašel přístup k učení.Rodiče má rozvedené, matička má práce a koníčků nad hlavu. Říkám jí, že musí synka honit, kontrolovat, šlapat mu na paty, dýchat mu za krk. Já jsem to tak s ní, svou dcerou, dělal. Nebylo to jednoduché, někdy se vzpírala, ale nakonec se zadařilo. Dívka vystudovala gymnázium i vysokou školu. Dnes má práci, která ji baví. Má soukromou psychologickou praxi, učí na univerzitě, píše skripta. Mám z toho radost. Jen toho synka kdyby trochu honila. Ona si myslí, že když to s ním rozebere, on to pochopí. Jistě s ním v ledasčem může jednat jako s dospělým a je to tak dobře, ale určitě ne v přístupu k učení.

Vnouček ke mně chodí jednou v týdnu na dvě hodiny. Hlavně na matematiku a na fyziku, občas i na jiné předměty. Je to proklatě málo. Nabízím mu doučování dvakrát týdně, ale obávám se, že už je pozdě. Je listopad, hoch se bude hlásit na školu na základě pololetního vysvědčení, jak jsem se sám dozvěděl teprve nedávno. Za tři měsíce to asi nestrhnem. Když jsem mu to nedávno řekl, byl dost překvapený, ale obávám se, že k akci ho to nepodnítí.

Přitom zřejmě doučování nebere jako násilí. Je vděčný, když něčemu porozumí a když něco spočítá. Ovšem fakt je, že skoro na každém příkladu se nějak zadrhne. Spočítá všechno, co spolu děláme, ale jen s mou pomocí. Jenže klapnou za ním dveře a dál se už nezajímá. Když mu dám úkol, většinou nic nespočítá, zapomene nebo příště přinese jinou učebnici, jiné příklady k počítání.

Moc to nechápu. Když jsem chodil na základní školu, neučil jsem se, všechno jsem si pamatoval ze školy. A na konci základky jsem měl vyznamenání. Samozřejmě, všechno mě nebavilo. Třeba na biologii jsme měli učitele, kterému lezly děti po hlavě, byla to veliká škoda. Ale nějak se to překlepalo, dvojka stačila.

Na gymplu to bylo slabší. Tam jsem se taky téměř neučil, ale už to nestačilo, tam jsem si mohl o vyznamenání nechat zdát. S matematikou jsem měl na gymnáziu potíž, na „vejšce“ už ne. A jak to bylo, vyprávím na potkání. Naposled své kamarádce, jejíž syn studuje na vysoké škole a nejde mu matematika. Milému vnoučkovi jsem svou matematickou story před časem vyprávěl, ale znáte to. On to neřekne, ale kdybych začal znovu, začal by obracet oči v sloup.

Nuže, zde je ta inkriminovaná story, o níž si myslím, že je - ne-li dost poučná, tak aspoň dost inspirující. Měli jsme na gymnáziu na matematiku docela dobrého kantora. Sice Maďara, který dělal v češtině směšné chyby, ale jeho výkladu jsem dobře rozuměl. Bohužel jsem si myslel, že to stačí. Nestačilo. Matematice nestačí rozumět, matematika se musí umět, a to je velký rozdíl. A tak se stalo, že jsem v předposledním ročníku gymnázia dostal na konci školního roku sardel, neboli za pět. A v září jsem dělal reparát. Prvně v životě jsem se pořádně učil, a to o prázdninách. Reparát jsem udělal a u maturity jsem měl z matematiky za tři, jinak dvojky a snad i nějakou jedničku.

Časem jsem udělal přijímačky na Vysokou školu ekonomickou a studoval ji dálkově při zaměstnání. Ekonomka nebyla těžká, volil jsem ji jako kompromis. Spíš by se bylo hodilo, abych šel na strojárnu, ale při zaměstnání a při dítěti se mi to zdálo dost náročné. Ukázalo se v mých zaměstnáních, že to nebyla špatná kombinace: strojírenská průmyslovka, kterou jsem po gymplu udělal formou abiturientského kurzu, a VŠE. Nicméně matematika na ekonomce nebyla právě nejlehčí.

Měl jsem každý měsíc pár dní volna z práce na přednášky. Na některé jsem chodil, ale většinou jsem si volno střádal na učení před zkouškami. Látka se dala obvykle nastudovat ze skript a z doporučené literatury. A tak se dalo celkem pohodlně studovat. Na přednášky z matematiky jsem nechodil, protože bych se byl musel učit z přednášky na přednášku, a to by stálo moc času. Naložil jsem tedy s matematikou jako s jinými předměty a učil se ji jen ze skript. Ta ovšem nebyla pro samouky, dalo docela práci učit se tímto způsobem. Abych to zvládl, musel jsem spočítat všechny příklady, které byly k dispozici, a neměl jsem s kým konzultovat. Asi jich bylo dost, protože matematiku jsem v písemkách a u zkoušek zvládl a nikdy jsem neměl v indexu z matematiky horší známku než za dvě. A ještě ke mně chodil na konzultace, tady v podstatě na doučování, můj kolega z ročníku.

Nemyslím si, že bych byl nějaký zvláštní talent na matematiku. To se koneckonců ukázalo na gymnáziu. Někteří moji spolužáci matematiku zvládali perfektně, jako třeba premiant třídy, Karel S., pozdější akademik. Ale zjistil jsem tímto způsobem, co matematika potřebuje – spočítat si všechny příklady. Ve fyzice je to v podstatě totéž, jen té omáčky je tam víc. A to je celý ten vtip. Ale přesvědčte o tom čtrnáctiletého kluka, který má všechny možné zájmy, jen školu ne. A když ho nepřesvědčíte, musíte mu šlapat na paty a dýchat za krk, jak jsem doporučil své dceři. Ona to nedělá, má synka za rozumného. Nicméně už nejspíš  tuší, že to dobře nedopadne.

Minulý týden, při poslední doučovací hodině, mi chlapec řekl, že začal chodit na doučování, které vede jeho učitel matematiky. Jsem rád, protože ten mu do toho aspoň vnese systém a na mě snad zbude  vysvětlovat a počítat s vnoučkem to, co nepochopil nebo nestačil na doučování ve škole. Asi matička zapracovala. Tak se snad konečně přece jenom něco pohnulo.