Jak je to vlastně s tím manželstvím

Můj mladý svobodný kolega se mě zeptal na můj názor na manželství. Jeho kamarád má po dvou letech manželského života problémy.

Jak je to vlastně s tím manželstvím

V pátek odpoledne jsme v práci osiřeli. Šéf ani manažeři po obědě už nepřišli a nechali svůj mančaft jeho osudu. V kanceláři nás zůstalo jen pár; já a několik mých mladých kolegů, shodou okolností všech svobodných. Tomáš (23 let) jim referoval o svém kamarádovi, který se před dvěma léty oženil.

-       Aleš si myslel, že po svatbě bude žít normálním manželským životem a po dvou letech manželství musí zase onanovat.

Tomáš se ovšem vyjádřil nevybíravým expresivním výrazem. Pak se obrátil na mne a zeptal se mě.

-       Co ty si myslíš o manželství? Má to cenu se ženit?

Chvilku jsem přemýšlel, co odpovědět.

-       Jak dlouho ty seš ženatej? Zeptal se.

Odpověděl jsem popravdě – Asi dvacet let podruhý a dvacet let poprvé.

Oči mých mladých kolegů se na mne upřely.

- No, slyšel jsem, že se to občas i povede, zněla má nemastná neslaná odpověď.

Hoši se mě zeptali, jestli někoho takového znám. Musel jsem chtě nechtě přiznat, že vlastně neznám. Má choť mi sice vícekrát dávala za příklad své rodiče, kteří měli hezký vztah i ve stáří. Ale vzpomněl jsem si, že ani tam to asi nebylo bez kazu. Její maminka byla velmi zbožná žena a za svého mládí příliš obdivovala svého duchovního pastýře. Její muž to nechtěl pochopit, a jak jsem usoudil, zřejmě to mělo za následek přestěhování rodiny jinam. 

V duchu jsem probíral dvojice ze svého okolí, o nichž bych mohl něco vědět. Ani u mých rodičů to nebylo ideální. Taky byla jedna doba, kdy to s jejich manželstvím bylo nahnuté; moje matička se setkala se svým známým z mládí a už to vypadalo, že se s mým otcem rozvede. Když jsem se jí jednou zeptal, proč tak najednou, nemohl jsem uvěřit svým uším: prý se k ní ten pán hezky chová a má peníze; moje matka prý za dvacet pět let života v manželství nikdy žádné neměla. Přitom naprosto nebyla materiálně založená. Jak je vidět, život s lidmi pohazuje všelijak. Pak ta záležitost vyšuměla, ale mého otce muselo hodně dojmout, že já i moje sestra jsme se přiklonili k mamince. Mé sestřičce bylo asi 14, ta z toho ještě neměla rozum, ale já jsem ho mít měl, jsem o deset let starší. I když – ve čtyřiadvaceti letech …

V jednom z mých bývalých zaměstnání byla mou poměrně blízkou spolupracovnicí sekretářka mého šéfa, Miládka; myslím, že mě měla docela ráda. Občas za ní přišel její manžel. Choval se k ní hezky a ona k němu vzhlížela. Zdálo se mi, že mají hezký vztah. Ptal jsem se jí jednou, kde se seznámili; odpověděla, že se poznali, když byl její muž na vojně. Říkal jsem si tehdy, že se manželství může vydařit i tehdy, když mají ti dva štěstí. A to přesto, že jsem neuznával postoj svého otce, který mi před mou svatbou rozšafně sdělil, že manželství je loterie. Ve vojenském věku jejího muže nemohli být podle mého názoru dostatečně zralí, sám mám takovou zkušenost. Ale pak jsem si časem uvědomil, že vlastně o manželství Miládky nic bližšího nevím. Takže žádný argument

Vídám občas starší či staré manželské dvojice, které se při chůzi drží za ruce; milenci to evidentně nebývají, mluvím o opravdu starých lidech. To je, zdá se, konečně neklamná známka, že hezké manželství tu a tam existuje. Nevíme ovšem, jaké osudy tomu krásnému zakotvení předcházely. Jak jsem se zmínil, sám takovou dvojici neznám. V eseji (O mono a polygamii) jsem uvedl několik příkladů silných vztahů. Dovolte mi prosím, abych citoval.

R. Fulghum uvádí příklad velkého, ženami milovaného filmového milovníka Charlese Boyera, který zemřel sebevraždou dva dny po své milované ženě. Zuzana Maléřová se zmínila v rozhlase o herci Národního divadla Bohuslavu Čápovi, který byl podle svých slov tak zoufalý ze smrti své ženy, že měl pocit, že za ní skočí do hrobu.  

Diskutoval jsem o tématu trvalosti manželství s jednou svou kamarádkou, lékařkou. Ta dává po zkušenostech svých i cizích jednomu manželství asi tak deset let. Skeptický postoj, ale neodvážím se ho hodnotit. 

Manželství trvá často velmi dlouho a prochází různými obdobími. Sám člověk jakožto jednotlivec prochází nejrůznějšími obdobími a změnami, natožpak dvojice, jejíž vztah stojí na vývoji a změnách dvou jedinců. Ve vztahu každé dvojice spojené v podstatě emocemi – ale i praktickými záležitostmi života - nastávají v průběhu let změny. Narodí se a vyrostou děti a posléze vyletí z hnízda – jeden z výrazných tmelů, který držel manžele pospolu, zmizí a oni jsou postaveni před naprosto novou skutečnost. Teď se ukáže, jestli je po létech drží ještě něco dalšího; kromě zvyku ovšem, který je slabým pojítkem. Když je to majetek, zvyk, okolní širší rodina, je to ještě velmi málo. Ale i to málo často funguje; kdo ví, jestli ne nejčastěji.

V průběhu života přicházejí nemoci, ekonomické a společenské problémy: ztráta zaměstnání, změna postavení v práci, která nemusí být vždy k lepšímu. Mnoho událostí a situací, s nimiž si člověk sám těžko poradí, a to všechno má vliv i na vztah. Avšak těžké životní situace mívají i stmelující vliv. Ve dvou se lépe snášejí.

Nedávno se mi jedna má známá zmínila o své (postarší) kamarádce, která těžko snáší samotu po smrti svého muže. Ale dokud byli spolu, dost se hašteřili. Vzpomněl jsem si na film Ester Krumbachové Vražda inženýra Čerta s V. Menšíkem a J. Bohdalovou, který měl podtitul či motto: Lepší špatný muž nežli žádný muž.

Jeden můj čtenář (nick - Edmund Černá Zmije) mi ve svém diskusním příspěvku napsal: Manželství (ať takové či jiné) je ovšem závazek, pokud do něj člověk vstupuje dobrovolně, pak slibuje svému partnerovi, že s ním bude celý život. Partner se pak na tento závazek spoléhá a postaví na něm celou svou existenci. Ke zrušení takového závazku musí být opravdu dobré důvody. Řeči o biologických potřebách jsou vždy výmluvami. Často velmi nečestnými.

Jedna má známá mi řekla - Však také udržet milenecký život v manželství po dobu několika desetiletí je na metál a vyžaduje to hodně vynalézavosti (nebo inovací?). Málokdo chápe, že sex je jedna z nejdůležitějších životních potřeb.

Jak je vidět, i dva roky mohou být problém. Málo je takových dvojic, které si s tím dají práci a málo takových, které se touto otázkou vůbec zabývají. Vzpomínám si, že když jsem si před léty, kdy ještě nebyl internet, prohlížel a skladoval Playboye, považovala mě má žena za úchyla. Vedlo to jenom k tomu, že jsem si našel milenku.

Stále se musím se vracet ke svému eseji O mono a polygamii. Chtěl jsem z něj použít některé myšlenky, ale musel bych dost opisovat sám od sebe. Jestli vás tahle otázka zajímá, přečtěte si ho, je na mém blogu. Překousněte úvahy o lidských sklonech k polygamii (nebo si je vychutnejte), je tam i dost odstavců týkajících se manželství.