Eva a její otec

Ve čtrnácti letech jsem se seznámil s Evou a v osmnácti s jejím otcem. Oba byli velmi zajímaví lidé. Článek obsahuje i jednu kuriózní čínskou píseň.

Základní školu, tehdejší osmiletku, jsem končil ve svých čtrnácti letech. Vlastně ještě mi čtrnáct nebylo. Jsem narozen v listopadu a moji rodiče se snažili umístit mě do školy s předstihem. Prý jsem to potřeboval jako prase drbání. Velmi o tom pochybuju. Takže socialistické zkrácení školní docházky o rok plus můj předčasný vstup do první třídy – nic prospěšného. Ale nevadí, žádné problémy jsem ve škole neměl.

Když už o tom mluvím: aby toho nebylo málo, gymnázium tehdejší mocipáni taky zkrátili - na jedenáctiletku. Jestli dobře počítám, původní obecná škola 5 let + gymnázium 8 let = 13 let. Předpokládám, že potřebovali rychle pracovní síly, aby mohli plnit pětiletky. A že 13 let školního vzdělání se považovalo (čelem k masám) za příliš náročné a zbytečně dlouhé studium. Ono se v té době dělalo víc takových kotrmelců.

Moje matka mě na konci školy přihlásila na prázdninový tábor, který pořádala továrna v Petrovicích (tehdy) u Prahy, v níž pracovala. Na táboře se mi celkem líbilo, i když to bylo v polovině padesátých let dvacátého století, nedlouho po komunistickém převratu, ale nic jiného jsme neznali, tak nám ani nebylo divné ledacos, nad čím dnes člověk jen kroutí hlavou.

Našel jsem si tam kamarády; bylo tam i několik inteligentních chlapců (v mém oddíle dva nebo tři), cítil jsem se na táboře dobře. A to i přesto, že vedoucí s námi občas prováděli politické kejkle. Byl to atribut doby. Například jsme běhali s rozepjatýma rukama a dělali letecké nálety na Čankajška. Vedoucí nás naučili zpívat čínsky písničku Deset tisíc let ať žije Mao Ce-tung. Dodnes ji umím a občas ji dávám ve společnosti k lepšímu. Ale jak ji umím, to neposoudím, musel bych ji konzultovat s pamětníkem Číňanem. Možná by se dost divil.

Tady je, berte to prosím s rezervou, píšu, jak jsem ji tehdy slyšel. Ale někde to museli ti naši vedoucí vzít, možná dostali školení.

Ton fon hon, tan jan sn,

Čan guo čuo tiga Mao Ce- tun,

Tašr reming ton ta čuši,

Haja haja taveren ming

Mao čen čun.

Taky jsme zpívali a tančili drobné tanečky s dívkami na lidové písničky: Já mám rád tu kudrnatou Káču, Poľovník vyšel v čas rána a další. Dodnes si je někdy zpívám, jsou pohodové. Líbila se mi tam jedna dívka, o rok mladší než já, Eva Tomsová. Mému kamarádovi Vaškovi se líbila taky jedna. A tak jsme se domluvili, nasbírali jsme každý velkou hrst borůvek, navlíkli je na dlouhé trávní stéblo jako náhrdelník a položili na stůl na místa našich favoritek. Bez vzkazů, doufali jsme asi, že nás dívky budou snadno identifikovat, naše pohledy jim snad výmluvně napovídaly. Eva se na mě usmívala, víc jsem ale ve své známosti na táboře nepokročil. Asi bylo málo příležitostí nebo jsem byl příliš nesmělý, možná obojí.

Po návratu z tábora jsem vzal kolo a vydal se do Říčan, kde Eva bydlela, asi dvacet kilometrů z mé vesničky. Dvakrát jsem se tam vypravil a jezdil kolem jejich vily. Měl jsem štěstí, napodruhé jsem potkal Evu. Domluvili jsme si schůzku. Přijel jsem, promluvili jsme pár slov a jel jsem zase domů. Proč to nepokračovalo, dnes už nevím. Patrně proto, že jsem byl příliš mladý. Na Evu rád vzpomínám. Hezká, usměvavá, pihu na levé straně nad rtem, dodnes ji svým duševním zrakem zřetelně vidím. Rád bych ji opět někdy potkal, zase bych s ní asi promluvil jen pár slov. Ale možná bych ji už nepoznal.

Připomíná se mi následující rok, první ročník na gymplu. Líbila se mi tam spolužačka Alena ze Spořilova. Kamarádila se se spolužačkou z áčka (Alena i já jsme chodili do béčka) a někdo mi řekl o jedné z nich, že je lehčích mravů. Nevěděl jsem, která, a tak jsem pro jistotu nic nepodnikl. Možná to byla ta druhá, ale nejspíš to byla pomluva. Co chlapci v patnácti letech věděli o spolužačkách lehčích mravů? Alena odešla na jinou školu a setkal jsem se s ní až po létech na jedné z abiturientských schůzek naší třídy. Vůbec jsem ji nepoznal. Už to nebyla ta štíhlá, usměvavá dívčina. Ale kdo ví, Eva se třeba tolik nezměnila.

Moje maminka pracovala ve fabrice, kde pracoval i otec Evy. Proto ten společný prázdninový tábor. Když se mi nepovedlo po gymnáziu nastoupit na vejšku (netušil jsem tehdy, že k přijímačkám musím něco umět), dohodla mi má matička práci u svého mistra Krále. Prý musím tři měsíce pracovat v provozu, abych se s ním obeznámil, a pak nastoupím do kanceláře. Začal jsem tedy jako pomocný dělník, odvážel jsem špony od lisů a přivážel k nim materiál, popouštěl v horkém tetrachlóru pružinky, vybíral na dvoře z otáčivých bubnů v oblacích prachu omílané součástky, dělal nádvorního dělníka. Jenže za mě neměl pan mistr náhradu, a tak jsem na této pozici strávil asi rok a půl. Kdepak kancelář.

V galvanovně, kam jsem vozil součástky k pokovení, jsem se seznámil s doktorem Tomsou, Eviným otcem. Byl to velmi inteligentní pán, asi o deset let starší než má matka. Rád jsem si s ním povídal. Komunisti mu sebrali právnické nakladatelství v Praze na Vinohradech a on byl pro režim persona non grata, dělník v galvanovně. Měl přes svůj nevysoký věk (asi 47) málo zubů, zjizvenou tvář. Řekl mi: Tuhle stranu mi vymlátili Němci a tuhle komunisti.

Dnes jsem se podíval na internet a zjistil, že „po březnu 1939 se účastnil schůzek odbojářů a od počátku 1940 ilegálně zaměstnával židovského právníka a publicistu Otakara Weisla, zapojeného do protinacistického odboje, kterému rovněž umožnil publikovat pod pseudonymem a snad i pod svým jménem… V září 1943 byl na udání zaměstnance firmy spolu s Weislem a dalšími zatčen a vězněn gestapem. Weislovi se podařilo uprchnout, byl však znovu zatčen a Tomsa byl 1944 z vazby propuštěn. Z období po roce 1948 chybějí na internetu o doktoru Tomsovi údaje.

Jinak si pan Tomsa (až na občasné lehce ironické poznámky) na nic nestěžoval. Žádná hořkost v jeho slovech nebyla. Když mistr zjistil, že se s ním bavím, řekl mi: S tím člověkem se nebavte, je to nepřítel. Zdálo se mi to absurdní, on žádné nepřátelské řeči nevedl a přes svůj těžký úděl byl optimista. U nás doma nebyli komunisti v oblibě, a tak jsem nic špatného na doktorovi neviděl, spíš naopak. Bavil jsem se s ním dál. Mistr mě posléze přemístil do galvanovny, kde jsem dělal po boku doktora Tomsy nadále pomocného dělníka. Vdechoval jsem páry kyseliny sírové a dusičné, lučavky královské a jedů v galvanických lázních. Dost jsem si poničil průdušky a nosní sliznici a získal alergickou rýmu a bronchitidu.

Byl jsem povolán k základní vojenské službě. U odvodové komise mi sdělili, že jsem měl jít k průzkumu, ale prý nepůjdu. Ten průzkum mi patrně zařídil známý mých rodičů, kapitán Koláčný. Řekli mi u odvodu: Četl jste svůj posudek?

Neměl jsem o něm ponětí, přečetli mi ho. Stálo tam mimo jiné líbeznosti: Stýká se s nepřáteli našeho lidově demokratického zřízení. Podepsán: předseda ZO KSČ a ZO ROH, Král. Takže kdo byl nepřítel? Tomsa nebo mistr Král? Nejen že Tomsovi sebrali nakladatelství, ale ještě ho soustavně deptali.

Po pravdě řečeno, na tom posudku jsem vlastně vydělal, nedovedu si představit vojnu u průzkumu, tam bych byl dostal řádně do těla. Takhle jsem se po většinu vojny flákal ve skladu. Po návratu z vojny jsem si na inzerát našel práci v konstrukci velké strojírenské firmy a podal výpověď, kterou mi proti mému očekávání přijali. Netušil jsem, že když dělám po určitou dobu práci pod svou kvalifikaci, musí mě zaměstnavatel pustit.

Doktora Tomsu jsem po pár letech potkal v Praze U Bulhara. Kulhal, chodil o holi. Řekl mi, že ho přemístili do betonárky, kde se mu zhoršilo zdraví, a proto dostal třetí nohu. Prodával v trafice pod blízkým železničním mostem. Takhle systematicky ničili komunisti lidi, kterým sebrali firmu a kteří se s tím nikdy nesmířili.

Nikdy jsem s doktorem Tomsou nemluvil o tom, že se znám s jeho dcerou a že jsem se s ní v Říčanech párkrát setkal. Kdo ví, jak by reagoval a kdo ví, jestli o tom věděl. Možná bych se s ní byl vídal i nadále a možná by byl nechtěl, protože začátek mé pracovní kariéry byl dost neslavný. Ale nejspíš měl úplně jiné starosti.

(Text je součástí mé připravované knihy esejů, fejetonů a povídek.)