Duše v Rajské zahradě

Pro 2. ročník literární soutěže pro česko-slovenské seniory bylo vyhlášeno téma "Duše v rajské zahradě", termín odevzdání je dnes. Esej jsem odeslal; jeho závěr se dobře hodí k zítřejšímu prvnímu máji, proto jej dnes uveřejňuji i zde.

Duše v Rajské zahradě

Pro toho,
kdo chce žít,
je na světě plno krás
a z těch krás
nebe mít záleží
jenom na Vás.
Jen od Vás,
věřte mi,
záleží, kdy přijde čas,
kdy pro nás
začne nebe na Zemi. V + W, píseň

Má duše se ocitla na prahu Rajské zahrady – tedy za jejím plotem - když jsem si přečetl, že se vyhlašuje literární soutěž na toto téma; mým koníčkem je právě psaní. Až dosud jsem zaznamenával takové soutěže jen pro mládež. Nu což, pokusím se zdolat ten plot, nebo raději projít brankou.

Rajská zahrada. Na internetu mohu najít pod tímto označením názvy parků, hotelů, sportovních a rekreačních areálů, stanice metra, dokonce i supermarketu. Určitě se najdou duše, pro něž je jméno supermarketu Rajská zahrada nomen omen.

Wikipedie mi nabídla mimo jiné biblickou Rajskou zahradu, kde žili až do svého vyhnání Adam s Evou, a snový, poněkud surrealistický triptych z roku 1503 - obraz Hieronyma Bosche. Na levé části Boschova triptychu Kristus předává Adamovi nově stvořenou Evu. Ježíš v roli stvořitele je patrně znázorněním jeho jednoty s Bohem, ale může mít i symbolický význam možnosti návratu ráje v slíbeném návratu Kristově na Zem. Na centrálním panelu triptychu je velké množství nahých lidských postav a zvířat. Část kritiků říká, že se jedná o morální varování a jiní kritici tvrdí, že je to zachycení ztraceného ráje.

Ztracený ráj. I když se to nezdá, z pohledu různých církví – vzdor jejich tvrzení - vlastně ráj ztracen není. Většina z nich je o tom dokonce přesvědčena. Ať už je to křesťanský ráj nebo muslimský, či snad nirvána. Křesťanský ráj je místo, kde po smrti existují duše spravedlivých a bohabojných věřících ve věčné blaženosti. A co je proti věčnosti pár let strávených na Zemi?

Zmínky o ráji jsou ve Starém i Novém zákoně. Nový zákon (Jan, 3:16): Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Z toho plyne, že do ráje se může dostat pouze duše věřícího. Není to nespravedlivé? V křesťanském světě se křesťanskému mravnímu kodexu nevyhne ani bezvěrec, ani esoterik, ani ten, kdo koketuje třeba s buddhismem. Přes názorovou odlišnost to mohou být čestní lidé, kteří nežijí v hříchu. Je jim ráj zapovězen? Ovšem v době svatého Jana Evangelisty nejspíš ateisti neexistovali. A pokud snad ano nebo byl někdo jiného vyznání, stačilo, aby uvěřil v Krista - tedy přestoupil na křesťanství - a jeho duše byla spasena.

Korán říká, že v Rajské zahradě na duše muslimů čekají dívky s plnými ňadry, okaté, jež rubínům a perlám se budou podobat, a za něž budou oženěni. Tyto ženy budou dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl. Ráj ale nebude nudný dokonce ani pro muslimy s opačnou sexuální orientací. Alláh jim slibuje, že budou je tam chlapci obcházet, kteří perlám střeženým se budou podobat, chlapci mládí věčného. Nejjistější záruka Ráje je poskytována těm, kteří zabíjejí a jsou zabíjeni za Alláha: jim budou dány zahrady … A to je slib Jeho pravdivý (korán 9:111). Mohamed také prohlásil - Vězte, že Ráj spočívá pod stínem mečů. V poslední době jsem několikrát zaznamenal, že ty dívky čekající v Rajské zahradě na duše hrdinných muslimů jsou jen dílem chybného překladu. Doufejme, že se ta zvěst časem mezi muslimy rozšíří…

Voskovec s Werichem zpívají, že záleží jen na nás, kdy pro nás začne nebe na Zemi.

Krásná představa. Zkusme se rozhlédnout, jestli je ráj pro život pozemský ztracen, anebo Rajská zahrada pro naše duše existuje už tady na Zemi.

Internet mi nabízí například Rajskou zahradu - docela hezký park v Praze mezi Riegrovými sady a Vysokou školou ekonomickou, který nese přívlastek luxusní. Krásná vodní kaskáda tomu luxusu nasvědčuje. Byl jsem tam asi dvakrát, je příjemný. Já ale pamatuji dobu, kdy pod nynějším parkem nebo spíš parčíkem nestály nové krabice Vysoké školy ekonomické.

Do Rajské zahrady jsem chodil sáňkovat se svými dvěma dcerami, které jsou deset let od sebe. Býval to pěkně dlouhý kopec, mnohem delší než dvojitý a trojitý kopec v Riegrových sadech, zvaný tehdy dětmi dvojkopčák a trojkopčák. Duše mých dětí i moje se tam vskutku cítily jako v ráji. V létě jsem se do Rajské zahrady chodil opalovat s rodinou nebo sám s knížkou.

Nemohu nevzpomenout blahé doby, kdy nahoře v Rígráku bývala (proti nynější rozlehlé a hlučné) nepříliš frekventovaná zahradní restaurace, kde pokojně a přirozeně vyrůstaly mé dvě dcery. Prosím za prominutí, že Riegrovým sadům tak důvěrně říkám - je to podstatná část mého mládí. Spolu se ženou či sám a s dalšími rodiči jsem v ní sedával popíjeje pivo a měl na očích své i cizí dětičky, které si tam družně hrály. A tak bych onu Rajskou zahradu rozšířil na celý Rígrák. Tam všude se má duše, i duše mých dětí, cítily jako v ráji.

Rajských zahrad pro naše duše by se našlo víc, asi skoro každý nějakou má – dobu a krajinu svého dětství a mládí a ledaskdo, jak je v Českých zemích oblíbeným zvykem, i krajinu své chaty či chalupy. Já mám i nemám obě. Rajská zahrada mého dětství bohužel už neexistuje - byl jsem z ní vyhnán. Schramstla ji expanzivní sídlištní výstavba. Soustřeďuji se tedy na svou Rajskou zahradu – chalupu. Tam jsem po mnoha letech od svého dětství opět uslyšel ticho, uviděl jasnou mléčnou dráhu a vídám nostalgické západy slunce, při nichž se vydržím hodiny dívat z balkonu. Tam teprve jsem zjistil, že se v naší zeměpisné šířce přemísťuje zapadající sluníčko na obzoru od slunovratu do slunovratu v rozmezí asi devadesáti stupňů. A když už se blíží k obzoru, nepadá k němu svisle, ale šikmo, a vypadá to, jako by se k němu kutálelo. Kdo ví, jestli se ve skutečnosti nekutálí.

Rajskou zahradou, v níž mohou naše duše snadno pobývat, je hudba, divadlo, knihy, tanec, někdy i film. Určitě znáte ten blažený pocit při čtení knížky, která vás vtáhla do děje, a vy ho prožíváte spolu s jejími hrdiny. A jen neradi se blížíte ke konci knížky, neboť tam pro vás Rajská zahrada končí. Na koncertě k vám hudba hovoří beze slov a vy nepotřebujete překladatele z jazyka skladatelova; ten oslovuje vaši duši přímo a bezprostředně. V divadle mě vždycky znovu udiví, jak se mohu s pomocí smluvených simulací či symbolů - kulis, kostýmů, šminek a rekvizit imitujících skutečnost, a dokonce s pomocí herců, které znám z jiných her či filmů - přenést do děje a jím pohlcen prožívat drama jako realitu. Tam se má duše ocitá v Rajské zahradě umění; tedy pokud jde o umění. Podobné je to s filmem. Obdivuji režiséry, kteří dovedou v tom ruchu a hemžení množství lidí kolem natáčení, z obrazů točených na přeskáčku, vytvořit dílo, které má atmosféru, odpovídá režisérově vizi, a je-li to kvalitní film, má i myšlenku a více vrstev. To vše je Rajská zahrada vytvořená imaginací. Koneckonců Bůh taky musel mít při stvoření imaginaci, a to přímo božskou.

Pro někoho je Rajskou zahradou pro duši sport, ten božský pocit dosahování vysněných mezí a jejich překračování, droga vítězství, nebo třeba jen radost z pohybu. Provozování nejrůznějších koníčků přináší odpoutání od světa a vznášení duše v Rajské zahradě. Pro mne třeba je dalším koníčkem (kromě psaní a vaření) chalupa. Tam mám prostor pro tvůrčí činnost: když opravím plot, postavím koupelnu, balkon a podkrovní pokoj nebo vytvořím dřevěný vyřezávaný štít, na který se lidi chodí dívat.

Jako v ráji jsem se ještě za totality cítil v opuštěném lomu Amerika blízko Karlštejna. Je zatopen hlubokou zelenomodrou, průzračnou vodou mezi skalami a zelení; pobývali jsme tam nazí – vskutku jako v Rajské zahradě. Chodil jsem tam se ženou a mladší dcerou, přístup byl poněkud krkolomný. Občas nás z našeho ráje vyhnali příslušníci VB a vymáhali pokuty.

Rajská zahrada je vše, co je dokonalé, božské. Vandrování po horách, kde večer a ráno není živáčka, jen ptáci a zvěř. Brázdění oceánu na jachtě, rybaření, poznávání dálek, potápění v průzračných vodách, bezmotorové létání. Nedovedu vypsat všechny kouty Rajské zahrady, kde mohou naše duše přebývat.

I drogy mohou přenést duši do Rajské zahrady - navodit pocit lehkosti, odpoutání a vznášení; ovšem vyhnání z ráje bývá čím dál tvrdší, až se nakonec člověk ocitne v pekle - duševním i fyzickém - z něhož je návrat těžký a někdy nedosažitelný. Drogy jsou paklíčem do zámku brány Rajské zahrady, jímž si jeho uživatelé ten zámek, který mají sami v sobě, ničí. V tomto smyslu jsem líčil drogy své dospívající dceři a ona mi po čase řekla, že právě tahle metafora ji od drog odradila.

Avšak Rajskou zahradou pro duši, kterou poznal snad každý, je zamilovanost a láska. Ten výsostně blažený pocit, kdy se naše duše vznáší, miluje a je milována, chce dávat a přijímá. Časem bývá s láskou kříž a udržet si ji je dost těžké, neboť jejím předpokladem je mimo jiné těžko dosažitelná vyrovnanost dávání a přijímání; to se málokomu povede, a mnozí to ani nevědí. Ovšem začátek lásky – zamilovanost – je sladkým pobytem v Rajské zahradě, přístupným až na výjimky každému. Frank Sinatra zpívá: Everybody loves somebody sometime…

Však taky o lásce lidé nejvíc zpívají, je patrně nejčastějším námětem písní. Často z toho mívám spíš pocit inflace, z níž plyne devalvace, zejména z jalových textů a melodií. Nicméně je to známka, že pro velkou většinu lidí je láska synonymem nejvyššího blaha. A co je důležité – blaha dosažitelného - skutečného a nefalšovaného pobytu duší v Rajské zahradě.

Voskovec s Werichem zpívají o možnosti mít nebe na zemi. Rajskou zahradu své duše si může každý najít už tady na Zemi. A tak mohu bez nadsázky říci, že Rajská zahrada je místem dosažitelným téměř každé duši a pobyt v ní dělá život nejen snesitelným, ale krásným. Problémy v životě má každý a k životu neoddělitelně patří. Čím častěji a déle naše duše v Rajské zahradě pobývají a čím více rajských zákoutí si v ní najdeme, tím lépe se dají naše problémy snášet.