Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet V - srpen 68

Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet V -  srpen 68

Náhle si nebe kleklo
Na poraženou zem
Aniž by se co řeklo
Smrt zjevila se všem
Aniž by se co řeklo
Pohasla slunce zář
Rozpoutalo se peklo
A bůh si zakryl tvář   Jó to jsem ještě žil, píseň, Jiří Suchý

V miniseriálu vyprávění o domě, v němž jsem už nechtěl bydlet, jsem slíbil, že napíšu o tom, jaké to je, být uvnitř domu, který se stal cílem ostré střelby sovětských okupantů. Uvažoval jsem o tom, že počkám na srpen, až to bude aktuální. Ale bude 45. výročí invaze a media budou zaplněna tématikou okupace. Zde je tedy slíbená kapitola, možná poslední, o domě, ve kterém jsem bydlel rád a posléze už nechtěl bydlet.

Musím začít od naší dovolené, kterou jsem v týdnu před okupací trávil se ženou a čtyřletou dcerkou pod stanem na Lipně. Ráno 21. srpna 1968 nám přišli říct vedoucí dětského tábora, který byl kousek od našeho stanu, o přepadu spojeneckých armád. Šli jsme s nimi do tábora a společně poslouchali z rádia vzrušené líčení toho děsného zmatku a (do jisté míry i bitvy) před tehdejším Československým rozhlasem, proti němuž přes ulici stál náš dům. Líčení hořících domů, aut, tanků válcujících auta a tramvaje, střelby, výbuchů tankových nádrží, které zapalovali naši.

Nikdo z nás, napjatě poslouchajících, se pochopitelně nezabýval tím, co si myslí naše čtyřletá dcerka Daniela, která poslouchala s námi, aniž bychom jí věnovali pozornost. Nikdo jí nic neřekl, sami jsme měli dost co dělat, abychom pochopili, co se děje a srovnali si v hlavě myšlenky, čemuž bránilo naše zděšení a vztek. Vyslechli jsme i hlášení, že sovětští vojáci vnikli do domů proti Rozhlasu a prohledávají je. Po chvíli se malá Danuška rozčilila. - „Co dělají ty myši v našem domečku?“

Ještě týž den se začal dětský tábor balit na cestu, která vedla shodou okolností přes Prahu. Vedoucí nám nabídli, že nás vezmou s sebou. Dozvěděli jsme se, že hranice jsou otevřené a Češi jsou bez problémů přijímáni v Rakousku. Lipno je blízko hranice, máme všechno s sebou – stan, oblečení, vše na spaní a vaření, jsme kompletní rodina. Co teď? Emigrovat? Po chvíli úvahy jsme emigraci zavrhli. Když je naše zem ve srabu, přece neutečem. Kdo ví, jak by naše uvažování dopadlo v době normalizace, ale tehdy byly věci jasné. Jedeme domů.

Svou bagáž jsme naházeli na valník připojený za traktorem a sami jsme se drápali nahoru. Nesl jsem v náruči dítko a při vstupu na ocelovou oj valníku mi sklouzla zablácená bota. Padl jsem na oj, dítě pod sebou. Z oje trčel nahoru ocelový kolík, o který si dcerka rozsekla ušní lalůček. V blízké hájovně jí ucho ošetřili, vedoucí tábora na nás počkali. Lidé drželi spolu, pomáhali si bez řečí. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech při pomyšlení, jak ten pád na ocelovou oj mohl dopadnout.

Cesta problematická, nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli se dostaneme domů. Před naším domem válečná spoušť, jakou žádný film nenapodobí. Možná jste ji viděli na fotografiích. Hrůza, zoufalství. Když jsme se probojovali k našim domovním dveřím, sovětští důstojníci nás nepustili do domu. Rozuměli nám, rusky jsme se domluvili. Nic je nezajímalo, prý jsou v domě kontrarevolucionáři. Obešli jsme domovní blok, vešli do dvora domem na opačné straně bloku. Naše fasáda ve dvoře se naštěstí právě opravovala, stálo před ní lešení; vylezli jsme po něm do druhého patra. Otevřít naše okno do dvora, vytlučené detonacemi před Rozhlasem i na odlehlé straně domu do dvora, nebyl problém. Ocitli jsme se doma.

Zanedlouho zvonek u našich dveří. Stáli za nimi čeští policisté, hrubé šarže, major a kapitán. A že prý Rusové chtějí prohledat dům, protože v něm jsou kontrarevolucionáři. Naši jim to rozmluvili, že ho prohledají sami. Nic pochopitelně neprohledávali. Od sousedů jsme slyšeli, že vedle v ulici, v Balbínce, nějaký děda stál za dveřmi a bál se ruským vojákům otevřít. Vyšili do něho dávku ze samopalu skrz dveře. Dlouho jsme doma nepobyli. Ještě týž den jsme si sbalili nejnutnější věci a odešli na Smíchov k přítelkyni mých rodičů. Moji rodiče s mou sestřičkou nebyli tehdy doma, byli v NDR.

V pátek 23. srpna jsem rodinu přestěhoval k našim přátelům do Vršovic. Vrátil jsem se na Smíchov pro pár věcí, které jsme nepobrali. V sedm hodin večer přestaly jezdit tramvaje, a tak jsem šel od Vltavy do Vršovic pěšky. Když jsem procházel pod Grébovkou, začalo pršet. Chtěl jsem rozevřít skládací deštník. V tu ránu proti mně stál sovětský voják a mířil na mne samopalem. Chlapec odněkud ze stepi, zřejmě neznal skládací paraple a považoval ho za zbraň. Kolik chybělo, aby zmáčkl spoušť?

Trochu jsem si zašel, abych obhlédl situaci. Před Rozhlasem byl relativní klid. Rozhodl jsem se, že přespím doma. Má žena mě od toho zrazovala, ale neviděl jsem v tom problém. Muži bývají jako mezci, někdy jim chybí pud sebezáchovy. Doma jsem stáhl rolety, všechna okna byla vytlučená od detonací ze středy jedenadvacátého. Rozsvítil jsem si malou lampu a dal se do čtení. Před domem bylo slyšet celkem klidný ruch vojenského ležení. Cinkání a cvakání nádobí, kroky okovaných bot, ruský hovor. Před Rozhlasem stály vyrovnané tanky a mířily do našich oken v druhém patře. Z oken rozhlasu vykukovaly hlavně kulometů proti našim oknům a hlavně většího průměru, zřejmě minometů.

Večer vojenský ruch náhle utichl, ozvaly se povely a cvakání závěrů. Zhasl jsem světlo a padl na zem, asi dva metry od okna. Kolik bylo hodin, netuším, už jsem neměl čas podívat se na hodinky. Rozpoutalo se peklo. Ocitl jsem se uprostřed střelnice, střelba nepředstavitelně ohlušující mi rvala uši. Po nějaké chvíli, když neutichala, jsem se plížil po zemi tak poctivě jako na nikdy vojně, směrem do naší kuchyňky. Ta byla za další nosnou, komínovou zdí, rovnoběžnou s obvodovou stěnou, která měla okna do ulice. Viděl jsem skrz staré látkové rolety ohníčky ze samopalů a kulometů ve vyšších patrech a bylo mi jasné, že to do našeho domu šijou i z horních pater rozhlasu, takže ani na zemi jsem si nemohl být jist. Tep jsem měl šílený, netuším kolik, snad dvě stě za minutu, krev mi bušila do spánků jako kladiva. V kuchyňce jsem hledal relativně nejbezpečnější místo. Oknem z kuchyňky do dvora jsem viděl ohýnek od kulometu na střeše protějšího domu. Střelec ve vikýři spustil vždycky, když utichala střelba od Rozhlasu, a ta se poté znovu rozhořela. Střelec ze střešního okénka zřejmě dělal kontrarevolucionáře. Z toho ovšem vyplývalo, že nějaké bezpečnější místo v našem bytě neexistovalo.  

Dovedu si živě představit, že velitelé vojenských oddílů, které obsadily rozhlas a jeho okolí, se báli údajných kontrarevolucionářů, kterými je záměrně vystrašilo nejvyšší sovětské velení. Zásah rozzuřených bezbranných lidí při obsazování Rozhlasu, kteří naklofli nádrže s benzinem na tancích a zapalovali ho, je v tom utvrdil.

Střelba po nekonečné době slábla. Ale do naší ložnice, která měla okno do dvora a druhé, protější, do ulice proti Rozhlasu, jsem se neodvážil. Pochopitelně mě ani nenapadlo pokusit se odejít z domu. Když už bylo jasné, že budu muset chtě nechtě v bytě přespat, přinesl jsem si nafukovací matraci a deku a našel si místo, z něhož aspoň nebylo vidět na žádné okno. I když jedno bylo z mého místa směrem do dvora jen přes tenkou příčku – rabicku, která jako by byla z perníku. Po nějaké době, kterou neumím odhadnout a která se mi zdála být dlouhými hodinami, střelba pohasla a já jsem k ránu na pár hodin usnul.

Ráno byl klid. Šel jsem do pokoje, kde jsem si večer četl, k oknu vedoucímu do ulice. Vytáhl jsem roletu, a vtom na mne namířil vojáček v protějším okně rozhlasu samopal. Padl jsem opět na zem. Vojáček zřejmě viděl kontrarevolucionáře, ale dal pokoj, nestřílel. A znovu: kolik chybělo, aby to do mne našil?

Když byl klid, prozkoumal jsem, jaké škody střelba v bytě zanechala. Granát žádný. Okna byla vybitá už předtím. V dřevěném parapetu pod oknem ložnice do dvora jsem našel zapíchnutou kulku - pár centimetrů nad postelí, na které jsem se naštěstí neodvážil spát. Kulka prošla oknem z ulice, skrz provizorní příčku vytvořenou ze skříní a zůstala ve spodku okna. Přiletěla shora. Prohledal jsem celý byt. Vytáhl jsem z různých míst celkem pět kulek made in SSSR - sdělano v Sovětskom Sojuze. Nebo made in ČSSR? Kulky měly měděný plášť a ocelové jádro. Při nárazu na tvrdý materiál, například na kost, se plášť trhal a tříštil a jádro probíjelo. Ještě je mám schovaný.

Omítka na našem domě byla po té střelbě oštípaná víc než na Národním muzeu, které sovětští okupanti zpočátku pokládali za rozhlas. Jednomu chlapci v našem domě, který se měl ženit, prostřelili ten večer, co se náš dům stal cílem útoku na kontrarevolucionáře, nohu.

Když jsme se do domu na Vinohradské ulici proti rozhlasu pár let předtím stěhovali, ani ve snu mě nenapadlo, že to je tak exponované místo, kde se odehrávají všechny revoluce a kontrarevoluce. V pozdějších letech jsem se tím už nezabýval. Je známo, že po zničujícím výbuchu sopky si lidé klidně znovu staví obydlí na jejích svazích, jako třeba pod Vesuvem, kde bylo naposled zemětřesení tuším v roce 1984.

V té době, krátce po sovětské invazi, se často hrála v rozhlase píseň Jiřího Suchého Jó, to jsem ještě žil. V písni se mezi slokami ozývá válečná střelba. Ještě hodně dlouho se mi při poslechu té písně dělalo špatně.