Dobrodružství na zimní rekreaci

Mám dva trochu podobné příběhy ze zimní rekreace. Začínají podobně, ale po chvíli se už od sebe dost liší.

Ten první je z penzionu Sykovec, ležícího na okraji malé obce Tři Studně, nedaleko od Nového Města na Moravě. Byl jsem tam na týden se svou, tehdy pětiletou dcerou Dádou a se svou osmnáctiletou sestřičkou Mílou. Mně bylo dvacet osm. Sněhu bylo hodně, pobyt to byl moc pěkný, i když nikdo z nás tří moc lyžovat neuměl. Ale na běžkování to stačilo. Jen má dcera Dáda si občas stěžovala, že si připadá ve sněhové stopě jako tramvaj.

Předposlední den našeho pobytu krásně svítilo slunce. My tři jsme se připojili k větší skupině rekreantů s dětmi, která si po obědě vyšla bez lyží na procházku po silnici. Musím se přiznat, že nesnáším procházky po silnici. Deprimují mě, je v nich nekonečná nuda. Když jsme dorazili do míst, odkud bychom se navíc měli vrátit stejnou cestou po silnici (což snáším ještě míň), bylo to na mne už moc. Navrhl jsem naší skupině, abychom se vrátili jinou cestou. Po chvilce rokování naši spolurekreanti souhlasili.

Vydali jsme se tedy přes mírný kopec směrem, kde jsme tušili penzion. Sněhu bylo dobře tři čtvrtě metru, sluníčko svítilo jako divé. Výsledek byl ten, že sníh změkl a dospělí se začali propadat nad kolena do sněhu. Bylo čím dál obtížnější vytahovat nohy z hlubokého sněhového přídělu. Pláň, po které jsme šli, byla široká, téměř beze stromů, bez stínu. Děti běhaly po sněhu jako vodoměrky, nepropadaly se a skákaly do děr, které v hlubokém sněhu zanechávali dospělí. Když jsem uvažoval, proč ten rozdíl, došlo mi, že váha roste od dětského věku s třetí mocninou, a tedy mnohem rychleji než plocha nohou, která roste jen s druhou mocninou, takže měrný tlak na centimetr čtvereční chodidel je u dospělých mnohem větší. To poznání mi ovšem z hlediska využitelnosti v našem případě nebylo k ničemu. Byli bychom museli mít lyže nebo sněžnice, neměli jsme pochopitelně nic z toho.

Když jsme došli k řídkému háječku v dolíku, sníh už byl natolik změklý a ještě k tomu nafoukaný, načechraný, že jsme nemohli udělat téměř ani krok, aniž bychom se propadli. Museli jsme se chvílemi plazit po břiše. Situace začala být katastrofální. Zastavili jsme se, abychom pojedli a popili to málo ze svých zásob, co někteří měli s sebou, zejména pro děti. Někdo dojedl poslední rohlík, někdo dopil poslední doušek čaje, někdo dokouřil poslední cigaretu. Jedna dáma – reprezentantka republiky ve volejbalu – začala hysterčit. Kupodivu nikdo neobrátil všeobecné rozhořčení proti původci katastrofy, totiž proti mně.

Ta chvíle odpočinku ale pomohla. Sluníčko přestalo pražit, ochladilo se a sníh se poněkud zpevnil. Do penzionu jsme po chvíli bloudění došli někdy kolem desáté hodiny večerní. Personál nám schoval večeři. Postarší číšník nám řekl, že jsme měli velké štěstí, že jsme nepotkali divočáky, kterých je tam prý hojnost. Dopadlo dobře, nikdo se neztratil.

x x x

Následující story je z Jeseníků. Se svou ženou a s mou mladší dcerou Olinkou, tehdy asi osmi nebo devítiletou, jsem byl na zimní rekreaci v Jeseníkách na Rejvízu. Je to na vrškách, ale krajina jen tak mírně zvlněná, ideální na běžky. Náhorní planina. Což o to, běžkování bylo fajn. Ale jednoho slunného odpoledne se situace začala nápadně podobat té předchozí. Vyšli jsme si jen tak trochu na procházku, pěšky po silnici. Bylo hezky, svítilo sluníčko, mrzlo jen málo. Na procházku se člověk nijak nevybavuje. Však jsme si vyšli jen na chvíli, nalehko, jako na motýly.

Když jsme se obrátili na zpáteční cestu, navrhl jsem, že zpátky půjdeme jinudy. Zrovna v tom místě odbočovala druhá cesta trochu vlevo. V tak lehce zvlněné a přehledné krajině přece nemohl být problém vrátit se jinou cestou. Po chvíli se cesta začala stáčet víc a víc vlevo. Vedla lesem, začalo se rychle stmívat; inu, jako v zimě. Posadili jsme Olinku pod strom a rozešli jsme se s chotí na opačné strany hledat turistické značky. Našli jsme žlutou, ale nevěděli jsme, odkud a kam vede. Rozcestník nikde.

Usoudili jsme, že všechny ostatní možnosti jsou horší a vydali se dosavadním směrem po cestě. Setmělo se úplně. Cestu jsme jakž takž rozeznávali. Svítily jasně hvězdy, mrzlo jen praštělo, my jsme netušili, kde jsme. Druhý den jsme se z televize dozvěděli, že největší mráz v celém tehdejším Československu byl na Rejvízu: tuším sedmnáct stupňů. Ukazoval jsem Olince souhvězdí, abych ji zabavil. Ona nic neříkala, ale tušila, že všechno nebude úplně v pořádku. Bylo asi jedenáct hodin v noci.

Došli jsme na kopec s dalekým rozhledem. Bylo krásně jasno. V dálce, nějakých patnáct, dvacet kilometrů přes hory a doly blikala světla města Jeseníku. Nezbývalo, než pokračovat v cestě.  Říkal jsem si, že dříve nebo později musíme potkat nějaké stavení. Když to vypráví má choť, dodává, že ona říkala, že musíme jít pořád dál, až najdeme nějaké stavení.

A skutečně; přišli jsme k velké chatě, bohužel bez světel a bez obyvatel. Co teď? Široko daleko jediné stavení. Byla tam otevřená kůlna, v ní polena, ale my jsme neměli sirky. Neměli jsme nůž, baterku, mapu, teplé oblečení, nic. Devítileté dítko s sebou, půlnoc, mráz jak samec.

Dveře chaty byly na petlici a měly masivní zámek. Nemaje vhodného nástroje k utržení zámku, vzal jsem za dolní okraj dveří, trochu jej přitáhl k sobě a vložil do škvíry větev. Potom jsem dveře trochu odlomil, čímž vznikla škvíra, kterou jsme se protáhli dovnitř. Uvnitř absolutně neznámé chaty absolutní tma. Šátrali jsme tak dlouho, až jsme otevřeli jakousi zásuvku a našli sirky a zapálili svíčku. Olinku jsme ze všeho nejdřív uložili na pohovku, zachumlali do nalezených dek a zatopili v kamnech. Olinka usnula v tu ránu. Když to vypráví má žena, říká, že ona našla sirky a ona uložila a zachumlala Olinku.

Ráno jsme našli krabičku sardinek a tak trochu nakrmili především to nebohé dítko. Na stěně jsme si přečetli, že je to lovecká chata patřící místnímu mysliveckému spolku. Musím se přiznat, že do konce pobytu, do něhož nám zbývaly asi tři dny, jsem se neodvážil spolku myslivců oznámit svůj narušitelský čin. Učinil jsem tak dopisem hned po návratu domů a napsal jsem, že samozřejmě uhradím způsobenou škodu i případné další škody, pokud někdo využil nalomených dveří. Myslivci mi odepsali, že žádné další škody se nestaly, že nechtějí peníze a že mám na víkend přijet na brigádu. Jet šest set kilometrů na víkend je přece jenom trochu nešikovné. Na brigádu jsem nejel.

Olinka už tehdy nebydlela se mnou. Své matce s očima navrch hlavy vysypala okamžitě po příjezdu domů, jak se táta vloupal do chaty. Ve škole psaly děti slohovou práci na téma:Zážitky z pololetních prázdnin. Olinka - jak jinak - poctivě a pečlivě popsala naše dobrodružství. Paní učitelka jí po přečtení její práce řekla, ať si nevymýšlí, že má příliš bujnou fantazii.