Ateistické Vánoce?

Jak se srovnává naše slavení Vánoc a zachovávaná tradice Ježíška s vyhlášeným ateismem v České republice?

Rok bez Vánoc by byl jako dlouhá cesta bez hospod. 

České přísloví

Dočetl jsem se, že 96 % českých domácností slaví Vánoce. Nevím, co dělají o Vánocích zbylá čtyři procenta, ale třeba jsou to domácnosti jiného vyznání či národnosti. Znal jsem za totality rodinu,  v níž dárky nenosil Ježíšek, ale Děda Mráz na Nový rok jako v Rusku, tedy v tehdejším Sovětském Svazu, kde otec té rodiny vystudoval vojenskou akademii. Jak její členové slaví Vánoce dnes, nevím, po Sametové revoluci jsem je už neviděl. V tomto případě šlo asi skutečně o ateistické Vánoce.

96 % je hodně, a předpokládám, že v těchto domácnostech nosí dárky Ježíšek; tedy když si lidé dávají dárky, drtivou většinou říkají –to je k Ježíšku nebo to je od Ježíška. Ale zároveň se mi vtírá myšlenka, kterou slýchám či vídám v poslední době poměrně často, a to, že Češi jsou jedním z nejateističtějších národů na světě.

Jak se to srovnává s těmi našimi téměř stoprocentními Vánocemi a s naším Ježíškem?

Určitě je z našeho pohledu hezčí a poetičtější, když naděluje dárky Ježíšek a ne  Santa Claus, Děda Mráz či jiná pohádková bytost. Ve Švédsku dárky naděluje vánoční kozel, v Itálii 7. Ledna čarodějnice Befana, ve Španělsku to jsou tři králové, ve Francii Pere Noël (Otec Vánoc). V Severním Německu naděluje Weihnachtsmann (Vánoční muž – jak poetické). Santa Claus je vlastně svatý Mikuláš, takže naše děti mají i toho - a Ježíška navíc.

Paní Jiřina Šiklová varuje, že Santa Claus je pro Ježíška velká konkurence, protože je komerčně daleko víc využitelný. Možná má pravdu, Jan Burian ve svém fejetonu říká, že dosud neviděl billboard, na kterém by byl Ježíšek. Nikdo totiž neví, jak to to malé děťátko dělá, že nakupuje a nosí dárky. Moje ateistická maminka mi kdysi na mou zvídavou dětskou otázku řekla, že na to má Ježíšek andělíčky.

Ježíšek není jen Českou specialitou, naděluje také na Slovensku (Ježiško), v Maďarsku Jezuska (Jezuška), v Jižním Německu, v Rakousku, ve Švýcarsku (Christkind, Jezuskind), v Lucembursku. Na první pohled je vidět, že je to regionální fenomén Střední Evropy.

A jak je to tedy s tím výrazným českým ateismem? Na půlnoční mši po Štědrém večeru jsou v Čechách a zejména v Praze plné kostely. Chodí tam mimo jiné množství lidí, kteří nevstoupí do kostela, jak je rok dlouhý. Jdou tam ze zvědavosti neboaby se něco dělo; někteří si tam možná jdou pro trochu vánoční poezie. Není to zajímavé, když jdou takzvaní ateisté do kostela?

Proslídil jsem maličko internet a našel několik statistik a komentářů k českému ateismu. Ty statistiky si ale namnoze odporují.

Statistika z roku 2008 přináší ohodnocení míry ateismu v jednotlivých zemích v procentech: Východní Německo 59,4%, , ČR 51,2, Švédsko 32, následují: Litva 29,5, Japonsko 27,2, Norsko 25,5, Nizozemsko 24,7, Dánsko 24,3, Francie 24,3, Slovensko 14,2, Bulharsko, Rusko 10,9, Západní Německo 9,2, USA 4,4, Polsko 1,9.

Při průzkumuEvropské komise Eurobarometr na počátku roku 2005 odpovědělo 19 % obyvatel Česka, že věří v Boha, 50 % odpovědělo, že věří, že existuje nějaký duch nebo životní síla, a 30 % odpovědělo, že nevěří ani v jedno z toho. Průzkumu se zúčastnilo 1037 lidí. Podle této statistiky by tedy v Čechách bylo 30 % ateistů. Ale vzorek 1000 respondentů nepovažuji za průkazný a ani neznám jeho lokalizaci.

S poslední statistikou koresponduje moje zkušenost, že když přijde na přímou otázku, lidé u nás – pokud neřeknou přímo, že věří v Boha – odpovědí často, že věří na někoho nad sebou, na nějakou sílu, na něco tam nahoře nebo že věří po svém. Těžko mohu nějak významně dát na statistiky, když nemám ověřenou jejich metodiku, velikost a reprezentativnost vzorku respondentů, neviděl jsem otázky atd.

Věřil bych ovšem tomu, že ve východním Německu je dodnes ateismus vůbec nejsilnější. Zažil jsem na vlastní oči a uši, že komunistické smýšlení tam bylo přijímáno bez výhrad, na rozdíl od nás. Východní Němci byli a jsou velmi disciplinovaní. Ale totalitní období mělo na religiozitu někde větší, někde menší, někde žádný vliv, což dokazují i statistiky. V Polsku (1,9 % ateistů) byla katolická církev - podobně jako v Bulharsku pravoslavná - nositelkou národních tradic a národní kontinuity, ne-li přímo přežití národa, když stát geograficky zanikl (Polsko) nebo byl po staletí pod nadvládou (Turků - Bulharsko). Velmi mě překvapilo, když jsem v osmdesátých letech dostal při návštěvě bulharského ministerstva gramofonovou desku s pravoslavnou liturgií, nazpívanou Borisem Christovem, jedním z největších basů 20. století.

U nás zřejmě vykonala své rekatolizace po Bílé hoře a katolicismus spojovaný s nadvládou Habsburků, jíž jsme se v roce 1918 zbavili. Jinak lze ze statistik - do jisté míry - vysledovat tendenci: čím dál od Říma, tím blíž k protestantství, ale i k ateismu.

V pořadu ČT 24 z roku se pravilo: …navíc zde (v Čechách) panuje velká nedůvěra v klasické náboženské instituce, tedy církve, které jsou nadto přímo spojovány s náboženstvím. Tento stav možná vypovídá něco o národním naturelu, avšak mnohem více se na něm podílí historická zkušenost: Nejdříve de facto vnucené katolictví, pro mnohé přímo spojené s nenáviděnou monarchií. Pak liberalismus první republiky a hledání "nového náboženství".

Já osobně se hlásím ke slovům paní Jiřiny Šiklové, která říká –jsem křesťan bez vyznání. Myslím, že nikdo u nás nemůže říct, že je křesťanstvím nedotčen (kromě židů, muslimů apod. - a snad ani oni ne).

Žijeme v oblasti, jejíž historie, vzdělání lidí a jejich smýšlení jsou s křesťanstvím úzce spojeny a bylo by bláhové se od něho distancovat. Každý z nás má křesťanství pod kůží, i takzvaní ateisté. Ti často namítají krutou historii církve římskokatolické, křižácká tažení, inkvizici, anachronickou vnější nádheru, prioritu moci, devianty z řad kněží. To vše se ovšem netýká protestantů, ani třeba působení osvíceného papeže Jana Pavla II. A čím dál, tím více jsou tyto jevy historií; i když od historie se nelze zcela oddělit.

A to vše se netýká ani českých Vánoc, jejich tradic, zvyků a poezie. Vánoce jsou u nás vnímány jako největší svátky v roce. Asi u nás nebude moc těch, kteří o Vánocích slaví pohanské svátky zimního slunovratu. 

A jaký by byl rok bez Vánoc?Jako dlouhá cesta bez hospod.

Autor: Lubor Dufek |