Už řadu let mě Vánoce přivádějí k šílenství. Vždy se něco stane. Trapasy a hádky jsou častější součástí těchto dní než šupiny z kapra. Přesto mám stále iluzi, že když bude dost cukroví, kapřích řízků a bramborového salátu...
Po letech iluzí přišla má dcera s nápadem místo Vánoc slavit Svíčkonoce. Geniální. Unikneme všemu, co se s Vánocemi pojí. Žádné cukroví, kapr a ani bramborový salát. Žádný stromeček s cingrlátky, koledy, stále stejné pohádky a filmy z archivu. Zachováme jen dárky (pro ni), dost šampaňského (pro mne) a světýlka a svíčičky (spousty). Podřídila jsem se.
Se vstupem do Adventu byla světýlka a svíčičky součástí každé místnosti našeho bytu. Dárky jsem měla nakoupené, šampus šel do slevy... no, ouha. Školní masáž tradičními Vánocemi naše Svíčkonoce skoro přivodila jejich konec dřív, než jsme je oslavily. Už jsem začala vyhlížet stromeček jen pro nás a kapra na půl s kamarády. Ale dostaly jsme dar. Zájezd do Alp. Vánoce šly opět do závětří a Svíčkonoce měly pré. Měl nás čekat sníh, několika hvězdičkový hotel s wellness a pobyt all inclusive. A ještě jsme měly slíbené výlety do více či méně vzdáleného okolí. Takže ačkoli nesnáším sníh, mám strach z výšek a nelyžuji (ani neprovozuji věci tomu podobné), dar jsem přijala. Jako výzvu Svíčkonoc.
Den před Vánoci jsme vyrazily. V jednom báglu oblečení, boty a další nutný věci, v druhém šampus a dárky. Těšila jsem se na relax v saunách s následným válením se v bílém sněhu, na večeři při svíčkách a klasickou kontinentální snídani, na bublinky v bazénu a ve skleničce šampaňského... ouha. Moje představy se rozcházely s realitou víc, než Vánoce a Svíčkonoce.
První výlet. Hallstatt. Nádhera. Snih. Jezero. Hory. Číňani. Skvělá vánoční atmosféra, jako v Krumlově - jen bez svařáku a zámeckého komplexu. V notýsku mám poznámku, že se tam musím vrátit - v létě. Pak už ale naše cesty vedly k hotelu na večeři a nocleh.
Hotel byl... BYL. Trčel na kopci a před ním žádné auto. Kolem poprašek sněhu. Kopec na bobování v nedohlednu. Vesnice pod hotelem neměla ani hospodu. Nu, což. To, že jsme místo welcome přípitku dostali informaci, že jsme jediní hosté, mě mělo varovat. Nebyla jsem dost připravená na to, co mělo přijít. Tupě jsem odpověděla na dotaz s výběrem ze dvou druhů večeře, převzala klíče od pokoje a odtáhla své bágly do patřičného místa. Pokoj neměl balkón. Svou němgličtinou jsem si vyjednala změnu pokoje, protože cestovka pokoje s balkónem garantovala a já chtěla super fotky horských masivů z intimity svého pokoje. Vyměnili mi ho. Byla to první a poslední změna, kterou jsem v nastalých poměrech zvládla a já za ni byla v dalších hodinách dost vděčná. Další změny už možné nebyly.
První večeře byla o ve friťáku smaženém kuřeti alá KFC (řetězci KFC se tímto omlouvám, protože jejich smažené kuře je proti dané hotelové kuchyni opravdu chutné a šťavnaté) a hranolcích, které už nechci nikdy vidět. Po večeři jsme šly objevit wellness. Bylo tam!!!!! Jen jinak, než by smrtelník předpokládal. Sauny a chodby studené, bazén 10x5m osvěcovaný jen světly z okolí hotelu. Neodradilo nás to. Sbalily jsme plavky, žabky a ručníky... po dvou minutách plavání v chladném bazénu v pološeru chtěla dcera pryč. Že se bojí. Chápala jsem, taky jsem se bála. Šly jsme. Nikde nikdo. Recepce i bar bez lidí, hotel v té době patřil asi jen nám. Voda ve sprše tekla jen vlažná, ale což, stačilo to. Před usnutím nás budil výskot a dupot jakési mládeže, ale nic už nás nedostalo z teplých postelí... ouha. V pokoji byl tak suchý vzduch, že jsme se s dcerou obě v noci probudily a já šla otevřít balkónové dveře. Jak náměsíčná jsem zírala na záplavu jasných zářivých hvězd, které se kupily do různých souhvězdí. Nic takového jsem za celý uplynulý rok neviděla...
Ráno nás přivítalo v obvyklé realitě. Tak jak vstávám do práce, vstala jsem i o Štědrém dnu. Až na moji dceru nikde nikdo. V jídelně nachystaná snídaně, která měla do kontinentální stejně daleko jako palačinky k braboráku. Na baru nikdo, o pořádné ranní kávě jsem si mohla nechat jen zdát. Popravdě - udělala jsem si cosi jako café latte z připravéné kafemašiny, ale při pití jsem jen vzpomínala na kafe z automatů firmy Delicomat, které mi nyní připadalo dokonalé a zcela bezchybné. Dojedly jsme kukuřičné lupínky, pár kousků šunky, paštiku z konzervy. Čekal nás výlet.
Horské středisko. Lanovka do 1500m. Sedmi kilometrová sáňkařská dráha. Sáně a sjezd dolů v rychlosti a svistem větru kolem uší. Adrenalin na stupni "víc než sex". Po dojezdu dring hot Baba Jaga. Strach, bázeň a úžas v jedné emoci. Nádhera. Nejlepší zážitek celého pobytu, TOP Svíčkonic. Už nikdy víc.
Se západem slunce návrat na hotel. Personál nikde. Pustota a prázdnota. Sauny studené, bar nedostupný. No, ale v prostorách bazénu bylo světlo. Tak jsme šly do wellness. Voda měla tak 22 stupňů (což je proti Budějckému bazénu pořád dost teplé), hřálo podlahové topení a ze tří čidel na "bublinky a víření" dvě opravdu fungovaly! Půlhodina ve vodě se podepsala na naší prokřehlosti, ale pohled na špínu všude kolem mi nedovolil se zabydlet na lehátkách kolem bazénu. Šly jsme na pokoj, ale nepomohly jsme si. Pokus ohřát se ve sprše po 15ti minutách puštěné vody v režimu "teplo" selhal, sprchovaly jsme se opět ve vlažné vodě. A pak ve svátečních šatech vlezly do postele, abychom se zahřály.
Po zkušenostech z předchozího večera jsme čekaly večeři v pět. Nebyla. Až v půl šesté. Za to jsme ale dostaly dárek v podobě Vánočního stromečku. Nesmějte se. On ten náš stromek stál totiž na soklu vedle hracího automatu a celá naše štědrovečerní večeře se odehrávala v Kuželníku! Absurdní na tom bylo, že hrací automat stále vydával zvuky, v místnosti byla zima a k večeři se podávala připálená nedopečená kachna s hnusným zelím a brambory, které z toho všeho chutnaly nejlépe. Místo rozbalování dárků jsme hrály kuželky. Vše jak z bláznivého filmu od Walta Disneye.
Boží hod nás přivítal plačky. Padající kapky byly jako rosa za naší další nekontinentální snídaní. Žádná káva, jen rychlé sbalení zavazadel na cestu domů. Žádná katolická liturgie oslavující narození Ježíše. Jen déšť, který smyl poslední zbytky sněhu a zanechával na některých místech zelenou trávu. Během cesty domů jsem ocenila dokonalost kávových automatů na čerpacích pumpách. Unavené ze Svíčkonoc jsme dorazily domů.
A výsledek? Svíčkonoce jsou pitomost. Vánoce v Alpách pitomost nejsou. Štědrý den bez stromečku, řízku z kapra se salátem a bez cukroví není nijak neobvyklý od všedních dovolenkových dní. A jak pravila dcerka, další vánoce si užijeme doma tak, jak mají být... jen tu sedmikilometrovou sáňkařskou dráhu by to chtělo... třeba z Kletě.
Ať žijí Vánoce 2017!
