Známe to asi všichni. Pravidla. Pravidla pro chování na silnici, na kole, na hřbitově, v lese, v hotelu či obchodě... Jako by celý život kolem nás byl polepen různými řády, zákony a kodexy. Říká se, že pravidla nás mají chránit a pomáhat nám. Ale opravdu tomu tak je?
Poslední týdny jako by byly plné zpráv o nerespektování pravidel. Řidič, co pod vlivem drog autem zabije nevinnou dívku; opilý motorkář, co vezl dvě děti na motorce aby jim udělal radost; alkoholový dýchánek, který zkončil vraždou - to je jen drobný výčet událostí, kdy lidé jednali jen o své vůli a možná i tak trochu z pocitu, že nemusí podléhat zákonům, že pro ně pravidla jednoduše neplatí. Jenže tyhle události jsou jen špičkou ledovce, pod nimi jsou malé a ještě menší prohřešky proti společností, a jak věřím, také Bohem, daných pravidel. Třeba jízda na kole, kdy jsem se v hospůdce cestou domů stavil "na jedno" nebo to, že běžně používáme polopravd, které nás mají učinit v očíc druhých "lepší" nebo nám jen pomoci zakrýt něco, co nechceme aby druzí věděli. Tyhle mini porušeníčka už jako problém obvykle nevnímáme. Proč? Je tolik zábavné neustále zkoušet, jestli mi projde porušení pravidla - zákona, který vyžaduje nezabíjet, nekrást, respektovat druhého člověka, netýrat zvířata, nelhat, nepodvádět, nebýt nevěrný, pečovat o děti a platit své dluhy a každodenní výdaje? Různé sociologické studie odpovídají na mé otázky různě. Někde je to viděno jako chyba ve vnímání hodnost, jinde jako nový společenský fenomén či jako reakce na chybějící represi a řádné tresty za porušení zákona. Co si ale můžeme být jistí je, že člověk se obvykle chová tak, jak vidí vesvé rodině a ve svém okolí. Přejímá do svého nitra postoje svých rodičů, kamarádů a také společnosti vůbec. Škola, politici, prezident, stejně jako různé VIP osobnosti a novináři pak formují celkové nastavení hodnot společnosti - někdy to není vzor hodný následování, jindy ano.
Myslím si, že pokud rodiče, první lidé formující život malého dítěte, předávají jako podstatné životní hodnoty úctu k životu, pravdě, k sobě i druhým, a třeba i k Bohu, to vše s láskou a bezpodmínečným přijetím dítěte, pak respektování pravidel mladým člověkem přijde jakoby samo od sebe. Z vědomí hodnoty vlastního života a života druhých lidí se snáze dojde k tomu, že je třeba respektovat zákony a pravidla, která mají člověku pomoci v rozlišování dobrého a zlého, v určení hranic. Zvnitřněná pravidla tvoří svědomí, které je pak součást naší osobnosti. Rychleji a snáz nám pomáhá orientovat se ve světě, ve vztazích a okolnostech. Ano, někdy se může mýlit a chybně tak vyhodnotíme situaci, ale většinou nám je od první chvíle jasné, jak se zachovat. Pak sice o pravidlech, zákonech a kodexech víme, ale většinou je respektujeme ne proto, že musíme a ze strachu před trestem, ale proto že je respektovat chceme a přijímáme je jako dobré pro život. Stále věřím tom, že lidí, kteří mají svědomí a respektují pravidla, je v naší společnosti většina. A to mi dává naději.
