V srpnu jsem s dcerkou vyrazila na výlet. Na Šumavu. Dlouho jsem v průvodcích a na netu vybírala ideální výlet pro první seznámení se Šumavou. Chtěla jsem, aby se mi v jedné jediné túře spojila jak krása cesty, tak přírody a také možného nečekaného setkání s dosud nepoznaným. Ze všech možností to nakonec "vyhrála" Medvědí stezka, a jak už teď mohu prozradit - splnila všechna očekávání, i ono s tajemným setkáním.
Cesta začala obyčejně, na nádraží v Českých Budějovicích. Vláček postupně míjel místa, která se již stala cílem některých našich cest - Dívčák, Kleť, Křemži, Český Krumlov, Lipno, Novou Pec... s každým překonaným kilometrem se horšilo počasí. Na naší konečné, v Ovesné, už pršelo. Počasí tedy moc nadějí nedávalo, přesto jsme vyrazily. První desítky metrů v houfu dalších turistů, po kilometru se skupina roztrhala na jednotlivé skupiny. My s dcerou zůstali poblíž jiného páru, dědečka s malým vnukem. Slovo dalo slovo a dál jsme šli ve čtyřech. Díky tomu nebylo tolik znát, jak pomalu nám ubývají kilometry pod nohama a ani jak velké převýšení je nutné v prvních 6 kilometrech zvládnout.
Z cesty se postupně stala pěšina, skalní útvary byly opravdu jako ty přislíbené z fotek a výstup na nejvyšší vrchol hory Perník (1049m) se zdál nekonečný. Každá skála či soutězka se tak stala vítanou možností se zastavit, napít, nasbírat do pusy borůvky. A protože tu mají balvany podoby různých portálů, věží, měst, viklanů i hřibů, postupně se z dětí staly lapkové a pak zvířátka. Pořád ale šlapali, pusu od borůvek, v ruce klacek. Za 3 hodiny jsme se dohrabali k Jelenímu jezírku. Nádhera, oběd a zjištění, že do cíle cesty - zastávky Černý Kříž, máme ještě 9km a jen 3,5h času.
Od Jeleního jezírka se jde rychle do obce Jelení Vrchy. Bez bahna. Jenže déšť a těžké stroje stahující stromy udělali své a tak se nám na pár místech cesta zkomplikovala. Naštěstí krátká zastávka v hospůdce v Jelení, s výborným dobře chlazeným pivem a ledovými nanuky, sluncem nad hlavou a vidinou široké cyklostezky změnila náladu z beznaděje na odvahu znovu vykročit a dojít do cíle v plánovaném čase. Minuli jsme Dolní portál, součást starého plavebního kanálu a postupně se dopracovali až k místu, kde byl zastřelený poslední šumavský medvěd. Dětem bylo sice medvěda líto, ale konečně bylo jasné, proč se celé té dlouhé cestě říká medvědí stezka. A to jsme ještě netušili, že nejzajímavější setkání nás teprve čeká!
A co se vlastně stalo? V závěru cesty, na cyklostezce vyhřáté sluncem ležela zmije! Pořádná, tlustá a s jasně viditelnými znaky. Uviděli jsme se až ze vzdálenosti 1 metru a nevím, zda se víc vyděsila ona nebo my. Bylo to naše první setkání s jedovatým hadem ve volné přírodě. Úžasné a děsivé současně. Ještě ve vlaku si o tom děti povídají a když se dnes někdo zmíní o hadech, je to jedna z našich prvních vzpomínek. Naštěstí do cíle už moc nechybělo a dojít do Černého Kříže už nebyl problém. Chvilku po nás do zastávky přifuněl i vlak a cesta domů byla již jako ve snách.
Asi bych měla přiznat, že 15km s převýšením 306m a sem tam bahnem, měla své následky. Bolest nohou opadla po dvou dnech, kompletně špinavé oblečení zdolala pračka a získané kamarádství stále trvá. Přesto bych si dovolila doporučit všem dalším poutníkům na Medvědí stezku, aby měli fakt dobrý boty, pláštěnku, zásobu pití a uvěřili knižním prvůvodcům, že převýšení je opravdu velké a podcenit ho může znamenat velké fyzické vyčerpání.
