Nemám psa a nevím jestli ho někdy budu mít. Pejsky mám ale ráda, malá plemena mi připadají rozkošná, z velkých mám respekt. Co ale ráda nemám, jsou psí exkrementy ležící na kdejakém prostranství. Od příchodu zimních měsíců ale sleduji zvláštní změnu. Psí hovínka a hovna se totiž nepovalují jen na očekávaných místech v trávě, u stromů, ale stále častěji uprostřed chodníku nebo před vchodem do některého z lidských příbytků.
Když jeden z mých kamarádů nedávno na facebooku sdílel obrovský psí exkrement ležící před vchodem jeho obchodu, a připojil k tomu komentář v duchu "že by v tom chtěl páníčkovi toho psa vymáchat pusu", zasmála jsem se. Smích mě ale přešel v okamžiku, kdy stejně velký exemplář psího hovna ležel o dva dny později na bankomatu v centru města. Tady už bylo víc než zřejmé, že s exkrementy někdo cíleně manipuluje.
Moje podezření na neodbornou, leč asi velmi zábavnou, manipulaci s psími hovínky mi nedávno potvrdila kamarádka. V jejich čtvrti se pobybuje vícero part nesocializovaných dětí a mladistvích. A mají novou hru - z košů na odpad vytahují sáčky s páchnoucími hovínky a háží je... proti stěně domu, proti oknům, proti sobě a po lidech. Celé vyprávění kamarádka završila přáním, ať raději pejskaři nechávají hovínka po mazlíčcích ležet, protože tak jí nebo jejím dětem neskončí někde na těle. Musela jsem souhlasit. Jenže... Jedno ráno, při pěší cestě do školy, která nám trvá cca 10 minut, jsme s dcerou hovínka na chodnících počítaly. K mému překvapení jsme nalezly 69 hromádek psích exkrementů různé velikosti a tuhosti. Nevím jak vám, ale mě to připadá hodně. Dalo by se skoro říct, že cesta do školy byla jedno hovno sem, jiné hovno tam. Řešení, jak situaci vyřešit, nemám. Ale má jí každý majitel psa či psíčka. Myslím si totiž, že v rámci péče o svého miláčka by si po něm měl uklidit - i jeho exkrementy. Tedy posbírat a vyhodit do vhodné nádoby, tak aby nekončili na našich botách, gumách kol či kočárků, a třeba na zdech domů.
A zde se dostávám k něčemu co se s celým tématem pojí. Osobní zodpovědnost. Za pejsky, za zvířata obecně, za naše děti, za společnost. Možná si někdy nejsme jistí tím, co je dobré a co už ne. Ale základní orientaci známe všichni. Dá se shrnout do dvou zlatých pravidel: Nečinit druhému (druhým) to, co bychom nechtěli, aby on (oni) činil (činili) mě (nám). A - Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Zvládneme-li se řídit aspoň těmito orientačními body, přestane být náš život plný nejrůznějších nepříjemných exkrementů špatných osobních rozhodnutí. A možná že pak už nebudeme potřebovat ani expresivní vyjádření pro životní stav - všechno mě sere, všechno se sere a tos posral. Přála bych si, aby náš život přestal být lemovám hovny, jakkoli k životu patří, protože máme svobodnou vůli je sebrat a odstranit.
