Za titulek svého posledního blogu jsem dostala mail od cenzora s informací, že pro nevhodný název je můj text stažen z veřejného na soukromý, a to až do doby, kdy nadpis změním. Změnila jsem, což o to, ale text tím rázem ztratil na své lákavosti, a tak trochu i na vtipnosti. Jenže tento cenzorský zásah změnil i něco jiného... můj pohled na svobodu slova a vyjadřování.
Pro pochopení té změny musím v myšlenkách zpět ke svým státnicím z morální teologie. Shodou okolností se mnou zvolená státnicová otázka dotýkala okruhu fungování médií a jimi publikovaných zpráv. Doktor Skoblík, kapacita z TF UK, mi pak položil doplňující otázku: "Co uděláte, když v médiích naleznete text, který bude lživý a poškozovat..." už si nepamatuji co či koho. Odpověděla jsem, že nic. Že proti pomluvě a lži v médiích nelze bojovat, protože média mají obrovskou moc, resp. má ji ten/ta, který/která média vlastní. Moje odpověď, jakkoli pravdivá, byla vyhodnocena jako chybná. Až po letech jsem pochopila, že chybná opravdu je, protože neochota se bránit proti lži, podvodům a jiným amorálním skutkům, ta osobní nečinnost, vlastně znamená, že je schvaluji a souhlasím s nimi. Od jisté doby jsem se tedy začala vyjadřovat k dění ve společnosti, k tomu co svým rozumem a poznáním vyhodnocuji jako špatné či chybné.
Ale ono setkání s cenzorem tady na blogu vneslo nový vítr do mého přemýšlení. S rozhodnutím pana cenzora jsem nesouhlasila, ale aby mohl být můj článek vidět, provedla jsem činnost, kterou požadoval. Proti své vůli. Popíši-li to jiným způsobem, tak vnější vůli jiného člověka jsem podřídila svou vlastní, a to i přes to, že jsem ten požadavek jiného člověka vyhodnotila jako chybný a nespravedlivý. Je pravda, že se mi za můj ústupek dostalo odměny v podobě zvolení mého textu do rubriky "Zaujalo nás", ale celé už to mělo hořkou pachuť. O to víc od té doby přemýšlím, zda má větší hodnotu korekce našeho jednání a postojů z vnějšku - třeba formou represe či zásahy cenzorů, nebo zda je víc sebekorekce daná naším svědomím - tedy za podmínky, jsme-li ji schopni. Obě totiž korektivní složky totiž mohou působit jak výchovně, tak se mohou mýlit a chybovat. V konečném důsledku si otázku, zda vnější cenzor může nahradit mé vlastní svědomí, budu klást ještě dlouho.
Chtěla bych si teď dovolit jedno poděkování. Patří panu cenzorovi mého textu Hovno sem, hovno tam - tedy nyní Exkrement sem, exkrement tam. Děkuji Vám, že jste mě dovedl k přemýšlením nad hodnotou svobody slova a vyjadřování osobních názorů. Děkuji Vám za zrcadlo, které jste mi nastavil a které mě vede k přemýšlení o lidském svědomí. A úplně nejvíc děkuji, že jste můj text četl - doufám totiž, že Vás pobavil.
