Do letošního roku jsem vstoupila s předsevzetím, že vyměním svůj krásný a rekonstruovaný byt v centru města za větší, byť v horší lokalitě. Výborné rozhodnutí, slyšela jsem od svého okolí. S nadějí na nové začátky jsem se pustila do zjišťování podmínek, finančních možností a nakonec do hledání a výběru samotného bytu. První dny jsem brala jako hru, která je stejně vyzývavá jako pořad Bydlení je hra. S nadšením jsem se probrala různými weby, stanovila si priority pro nový byt, ujasnila si rozpočet.
Jenže mám za sebou měsíc a zjišťuji, že trh s nemovitostmi běží podle nějakých divných pravidel. A že se za 10 let, tedy od doby kdy jsem si pořizovala své stávající bydlení, zcela proměnil. Dle mého, ne k lepšímu. Sice stále trvá dělení bytů na státní, družstevní a osobní (podle vlastnictví), na cihlové a panelové (podle druhu použitého materiálu), dle velikosti a počtu místností, ale do hry vstoupil ještě nějaký nový prvek. Cosi, co by se dalo pojmenovat jako "metrixový paradox". Tedy snaha nemuset myslet sám za sebe, hledat jen užitek, nechat se obelhávat a obelhávat druhé. Připadá mi, že už se neprodává byt pro jeho parametry nebo lokalitu, ale pro plánovaný užitek kupujícího. Paradoxně si ale tento užitek nestanovuje kupující, nýbrž je mu předán na "zlatém podnosu" od prodejce. Chápu že tato prodejní technika může fungovat. Tedy pokud je prodejce dostatečně protřelý v manipulačních technikách a kupující odmítá přemýšlet o možných rizicích celého obchodu. Možná je to jediný způsob, jak nabízet ke koupi zcela vybydlený byt 2+1, ve 4. patře ze 4, bez výtahu, bez balkónu, a to vše za 1,4 milionu. Nevím. Nejsem si pak ale jistá, zda prodejce bytu je pak tím, kým má být, tedy makléřem a odborníkem na trhu s realitami, nebo je jen školeným lhářem, který prodává sny. A tady už podle mne končí hra.
Z potkání se s prodejci bytového pozlátka u předražených bytů na rekonstrukci, je mi zle. Někteří totiž neváhají tvrdit, že kompletní rekonstrukci bytu (jádro, sociály, kuchyň, podlahy, elektřinu atd.) zvládnu za 170tisíc, každý finanční ústav mi na to rád půjčí a hlavně - až nebude venku sněžit, uvidím jak je byt krásný a už nyní zcela obyvatelný. Jiní, že byt v osobním vlastnictví a družstevním vlastnictví má stejnou hodnotu, a že ačkoli družstvo ještě nerozdělilo byt na jednotky, tak časem byt převést do osobního vlastnictví určitě půjde. A ti nejlepší z takových "metrixosallů" klidně lžou, své lži věří a doukáží jít i daleko za etické hranice. Třeba z věty: "Dokud mi neřeknete, že ten byt koupíte, tak Vás nenechám promluvit s členem představenstva družstva!" (což byla reakce prodejce - zástupce nepřítomného majitele na mé přání ujasnit si možnost převodu daného bytu z družstva do osobního vlastnictví přímo někoho odpovědného z družstva), se budu vzpamatovávat ještě dlouho.
Naštěstí existují výjimky. Zatím jsem našla jen ty mezi prodejci, kterým ráda přiznám roli makléře. Jsou to ti, kteří spolu se mnou hledají; ptají se na to, co chci a pomáhají mi splnit moji vizi, aniž by ji překrucovali ve svoji. Neberou na sebe moji zodpovědnost, pravdivě odpovídají i na nepříjemné otázky a jsou schopni přiznat, že něco neví. Naděje tedy je. A doufám, že časem objevím obdobnou výjimku i na trhu s realitami. Věřím, že najdu byt který hledám. Nechci totiž kupovat pozlátko, ale místo, kde mohu žít a kde mohu vytvářet domov.
