Našli jsme ho před patnácti lety na vrakovišti, malého pejska s jemnou rezavou srstí, liščím ocasem, dlouhýma nohama, věčně rozesmátým výrazem štěněte a neuvěřitelně dobráckou povahou. Dokázal uběhnout dlouhé trasy, skákat ve vysoké trávě jako luční koník a vybíral si jen hodně vysoké a ušlechtilé psí dámy. Byl opravdu rád, že nás má, ale občas potřeboval zmizet a jít si po svém, takže byl proslavený po celé čtvrti, co si už zvykla na tuláka, který sice ví, kde bydlí, ale jeho tulácké pnutí ho jednou za čas vyžene do ulic a přilehlého lesoparku, i s tím rizikem, že ho sbalí policie.
Když to na něj přišlo, dokázal využít jen na škvíru otevřených dveří domu a příchodu pošťačky. Postupně jsme si zvykli, že se proběhne a zase se vrátí, přestože porušuje místní vyhlášku o volném pohybu psů. Znali nás už i na radnici, odkud občas zavolali, že si máme vyzvednout psa tu u místní kadeřnice, tu u pošty nebo u obchodu (ten měl obzvlášť v oblibě, vzhledem k přivázaným fenkám, které tam zaparkovaly nic netušící paničky). Kvůli vlastnímu svědomí pejskařů s igelitovým pytlíkem v kapse jsme šli občas dobrovolně vyčistit nedaleký parčík. Nakonec si nás předvolali na radnici a vcelku pochopitelně nám dali pokutu za potulku.
Celá rodina si sedla a řešila, co s tím nenapravitelným recidivistou. A nastoupila tvrdá opatření, díky kterým se tulák nedostal asi měsíc ven, pouze na vodítku (když měl jen košík, na konci dlouhé procházky těsně před domovními dveřmi totiž občas vyrazil bez možnosti odvolání na další dle osobního výběru). Asi po třech týdnech psího kriminálu přestal žrát, jen ležel ve svém proutěném košíku, koukal smutně do zdi a nereagoval ani na nabídky jindy velmi vítaného mazlení. Po dalším týdnu jsem to vzdala a zapomněla zavřít domovní dveře. Když se asi za dvanácti hodin vrátil, jako obvykle zazvonil – tedy zaštěkal a vběhnul do domu s tak neuvěřitelně spokojeným výrazem, s tlamičkou skutečně od ucha k uchu, válel se radostně po koberci a řičel nadšením. Vzdali jsme to všichni, s pocitem, že raději pokuta než depresivní pes. A pak jednoho dne přestal utíkat. Ani nezavřené dveře nezabíraly, ležel v košíku a zase smutně koukal.
„Tak Kubo, co s tebou je?“ Zeptal se veterinář.
„No, on najednou přestal utíkat, pane doktore. A ani fenky už ho neberou....“
„Tak to je teda divné...“ už nás znal a chápal závažnost situace. Byla to prostata. Od té doby, co ji nemá, ztloustnul, zpohodlněl a vždy se se mnou vrátil domů i bez vodítka. A přestal se smát. Když jsme se před několika lety odstěhovali na vesnici, přibyl mu další mladý kamarád, díky kterému zase omládl, znovu ho bavilo běhat, honit kočky a štěkat na kolemjdoucí.
Jenže i psí léta nemilosrdně ubíhají, zuby padají, ztrácí se čich, zrak i sluch, bohužel i hygienické návyky a přestože má čumáček pořád jako štěně, je to starý pán. Na procházkách i na schodech chodí těsně přede mnou, abych se mu neztratila, takže o něj pořád zakopávám. Už jsme několikrát přemýšleli, kdy přijde ta chvíle, ve které si definitivně řekneme, že to takhle dál nejde a vydáme se naposledy k veterináři. Asi už to ani pro něj není žádná hitparáda, ale pořád ještě rád chodí a zjevně ho nic fyzicky nebolí. Kolikrát mne ve chvíli, kdy se mi zase připlete pod nohy v nejméně vhodném okamžiku nebo se rozčiluji nad další louží, protože si už nemůže pomoci, napadá, že podobné pocity zřejmě zažívají i lidé, kteří se starají o starého člověka. Máte ho pořád rádi, ale...
Když jsem dnes vyrazila se psy do lesa, ti mladí si radostně běhali po svém (přibyl nám souhrou okolností ještě černý labrador z útulku, ale to je zase jiná historka) a Kuba se držel za mnou až na mýtinu, kde roste vysoká bílá tráva, která se tak snově odráží od červeného spadaného listí. Zabraná do hledání nejlepšího záběru jdu a jdu, až se otočím a vidím ho asi padesát metrů za sebou, jak se motá a motá, pořád krásný pejsek se štěněcí tlamičkou, sice už úplně bílou, neslyší na mé volání ani pískání a najednou zmizí mezi hustými nálety.
Lítám po lese s obavou, že krátký až idylický pohled, kdy zdálky vypadal jako zamlada, huňatý ocásek na pozadí rezavého listí, zelených smrčků a lesní cesty, byl ten poslední. Že se definitivně ztratil a zmizí, tak jako dříve, jenže už nedokáže dojít před dveře a zaštěkat. Po hodině jsem to vzdala a s pláčem, kdy jsem si představovala, jak slepý, hluchý a opuštěný stráví svou poslední noc v lese, než ho zabijí noční mrazíky, se vrátila domů. Seděl před vraty a zaštěkal mi na pozdrav.
Já vím, že to stejně přijde, a možná brzy, ale do té doby mi už vážně nebude vadit, když o něj zase zakopnu a utřu další louži. Až se opravdu rozhodne odejít, tak určitě nebude sám.
