Nedávno mne zaujala zpráva o muži, který se po šestnácti letech přiznal k brutální vraždě své sousedky. Tehdy byl sice jedním z podezřelých, ale nakonec případ odložili jako nevyřešený. Dalo by se říci, že muž vyvázl a mohl klidně dožít svůj život bez nálepky vraha. Jenže. Jak sám uvedl, tak dlouho ho pronásledovaly noční můry a vnitřní hlasy, až ho nakonec donutily jít na policii a vše na sebe říci. V diskusi pod tímto článkem jsem si přečetla, že je to magor, který patří spíše na psychiatrii, a vlastně nikdo nechápal, proč se muž přiznal, když nemusel. Jenže on asi musel. Kriminalisté by vám řekli, že podobná doznání se dějí častěji, než si myslíme. Proč vlastně?
Pamatujete si z dětství, co bylo horší, když jsme něco provedli? Jestli to čekání, až na naše provinění někdo přijde, nebo trest samotný? Já si pamatuji, že čím déle jsem čekala, než moje matka vytáhne ze šuplíku vařečku, tím více zasloužený trest v mých představách bolel a narůstal do nesnesitelných rozměrů. Takže se mi po exekuci samotné paradoxně ulevilo.
Při nedávné diskusi s dětskou psycholožkou jsme rozebírali to, jak děti vnímají svá provinění a samotnou mne překvapila její zkušenost s tím, že pokud se děti nedočkají trestu, ať už důvodů, že to na ně neprasklo nebo rodiče jen mávli rukou, tak svá provinění stupňují tak dlouho, až se trest opravdu dostaví. Instinktivně zřejmě touží po nastavení mantinelů, které by jim ukázaly, kam až mohou a kam už ne. Nejhůře prý nesou, když se trest táhne formou dlouhodobých výčitek a potrestání tak nikdy nekončí. A tak je zdravější dítěti vysvětlit, co udělalo špatně, proč se na něj zlobíme, uložit mu trest (s tou vařečkou je to dnes už složitější), dohlédnout na jeho splnění a dál už neřešit. Otázkou je, jestli tato pravidla platí jen pro děti a nevztahují se i na všechny dospělé.
Každý, kdo si myslí, že si kostlivce ze své osobní skříně jen vezme do hrobu a tím to skončí, se hluboce mýlí. Ono to křesťanské poslední pomazání, kdy se umírající vyzná ze všech svých hříchů a sdělí je alespoň knězi, má svůj smysl a důvod. V dnešní, spíše bezvěrecké, době, podobnou roli kněze plní psychologové a psychiatři a ti by vám mohli vyprávět o tom, co pocit viny způsobuje nejenom proviněnému, ale celé jeho rodině. Křiví totiž duši a vztahy. A napáchá spoustu škody.
Poslední dobou mi připadá, že kostlivci v mnoha skříních začínají nějak více chrastit kostmi, ať už soukromými nebo veřejnými. A přesvědčily mne o tom nedávné prezidentské volby.
V polovině minulého století německý misionář Bert Hellinger pozoroval domorodé obřady afrického kmene Zulu. Obzvláště ho zaujaly ty, které se konaly před svatebním obřadem. Ženich a nevěsta totiž za pomoci svých rodičů a příbuzných provádí rituál, který má odstranit veškeré křivdy a nepravosti způsobené jejich rodinami a cílem rituálu je vstoupit do manželství čistý a nezatížený vinou svých předků. Na základě této zkušenosti Hellinger postupně vytvořil jednu z dnes používaných metod psychoterapie zvanou Rodinné konstelace. Uvědomil si totiž, že činy našich předků, především ty ukryté a pomlčené, ovlivňují náš život a psychiku více, než jsme schopni pochopit. Dokud je nepřijmeme, jako součást i své minulosti, a nevyčistíme stůl. A že především zlo-činy, o kterých se neví, škodí dalším a dalším generacím. Jak je jeho metoda dál propracovávána, ukazuje se, že se ji lze aplikovat nejen na okruh rodiny, ale i na celou společnost.
Můžete se mnou klidně nesouhlasit, ale nezarazila vás samotné, právě v souvislosti s prezidentskou kampaní, reakce, na naší společností stále nevyřešenou a neusmířenou, otázku poválečného odsunu a zvěrstev, které po válce prováděla řada našich spoluobčanů? A až nutkavá potřeba propírat rodinnou knížecí minulost, do které se pustil nejen budoucí prezident, ale i rodina toho současného?
Už tehdy mne napadlo, že vše zlé je k něčemu dobré. Je vidět, že téma, ze kterého, ať chceme nebo nechceme, si neseme stále jakési historické trauma, kterému se část z nás stále ještě usilovně brání, je opět aktuální. I po šedesáti letech. A stalo se příležitostí k širší společenské a veřejné diskusi, mnohem otevřenější než dříve. Což pro mne bylo známkou, že je velmi potřebná. Jako rodák ze severočeských Sudet jsem ji uvítala, protože jsem byla od dětství konfrontována s důsledky odsunu - na krajině a společnosti zmíněného regionu.
Ve chvíli, kdy na knížete zaútočil starší syn současného prezidenta svými útoky na historii jeho rodiny, které se nakonec ukázaly jako nepravdivé, ptala jsem se, proč to vlastně dělá. Dnes jsem si přečetla článek o minulosti rodiny paní Klausové. Nechám na zvážení každého čtenáře, ať si úsudek udělá sám. Nicméně mne při čtení informací o tom, jak se dědeček pana Klause ml. podílel na řešení židovské otázky na Slovensku, znovu napadlo, že právě díky jeho výrokům asi novinářům stálo za to projít si archívy. A vytáhnout fakta, která zřejmě dlouho čekala na dobu, kdy opět přestane být společensky neúnosné vyčítat dětem provinění jejich předků a příbuzných. Zajímavé je, že o této minulosti už před nějakou dobou informace pouze probleskly, ale mnozí tehdy považovali podobné „nimrání se“ za podpásovku a něco, co se nedělá.Tomu se říká – vypustit džina z lahve. Čin až nepochopitelný, pokud se na něj nepodíváme z hlediska rodinných kontelací. Možná opět jeden z potomků natolik slyšel chrastit rodinného kostlivce, že k jeho vytažení ze skříně podvědomě napomohl.
Stejně se lze dívat i na jiného z potomků člověka, který měl být veřejně souzen za týrání vězňů v padesátých letech. Soudu se vyhýbal tak dlouho, až ho musel soudit někdo jiný, zcela se vymykající světské spravedlnosti. A jeho syn, který svého otce vždy obhajoval, nyní na půdě Parlamentu rozebírá činy Jana Palacha a diví se, jaké si právě on vykoledoval bouřlivé negativní reakce.
Často si říkám, že bychom si měli vzít příklad z oněch afrických domorodů. Ubylo by nešťastných rodin a dětí. Možná by ubylo i lidí, kteří neví, že přísloví: „Pán Bůh ti to vrátí na dětech“ opravdu funguje a stále volají svým činy po trestu. I politiků, kteří si v rámci svého „zaměstnání“ řeší pouze své vlastní vnitřní problémy a peněženky a dělají vše proto, aby své vlastní tresty oddálili a neví, že vlastní štěstí se nedá ukradnout. Takové "štěstí" totiž hrozně hlasitě chrastí ve skříni.
PS. Jako příznivec rodinných konstelací, což jste asi už pochopili:-), chci ale upozornit, že každá dobrá myšlenka je u nás vždy zákonitě zneužita, takže tento typ terapie raději vyhledávejte jen u renomovaných psychologů a doporučených odborníků.
http://www.lidovky.cz/klausuv-tchan-pracoval-u-tajne-policie-fasistickeho-slovenska-p7z-/zpravy-domov.aspx?c=A130208_180718_ln_domov_sk
