Asi jsem strávila celé prvomájové odpoledne v jiném časoprostoru. Alespoň tak jsem si připadala, když jsem se "dopajdala" domů po pěti hodinách akce nazvané „Brno blokuje“ a zapnula si hlavní večerní zprávy naší veřejnoprávní televize. Nebýt přímým účastníkem demonstrace odpůrců pochodu Dělnické mládeže, řeknu si jako zbytek televizi sledujícího národa – no jo, náckové dělali bordel, anarchisti a Romáci taky, v tom Brně to teda muselo vypadat a to vše platíme z našich daní.
Když to shrnu: Dělnická mládež se rozhodne, že si na Prvního máje zapochoduje po Brně, oznámí své shromáždění a nahlásí trasu pochodu. Jen tak náhodou ten pochod vede ulicemi tzv. Brněnského Bronxu, tedy nejznámější brněnské oblasti se sociálním vyloučením, kde žijí z padesáti procent Romové. Příslušná brněnská městská část, vzhledem ke zkušenostem z minulých let, toto shromáždění a pochod nepovolí. Dělnická mládež se odvolá k soudu, kde uspěje. Všichni se diví, město jen bezmocně sleduje, jak se zvedá vlna občanského odporu, připravují se policejní manévry, politici a úředníci několikrát zasedají a jednají, aby tato „kratochvíle“ přinesla co nejmenší škody. A to vše kvůli necelým pěti stovkám mladíků a mladic, kteří mají zálibu v černé barvě, čisté rase a odporu proti všemu, co se vymyká jejich pojetí toho „správného“ světa. Mají za sebou zřejmě těžké dětství, zmatek v hlavách, potřebu se přimknout k něčemu jednoznačnému a jasnému a také spoustu nevybité agresivity. Mně je jich vlastně líto. Ale to neznamená, že mi nevadí, když se rozhodnou dupat právě na Prvního máje v ulicích města, kde bydlím a vnášet do jeho ulic nenávist a strach. A vadí mi, že současné dno politického a společenského dění, na kterém se my všichni nacházíme, nahrává smířlivému postupu proti podobným způsobům zviditelňování a označování jednoznačného viníka toho všeho – ať už jsou to Romové, homosexuálové, ekologové, anarchisti, aktivisti, židé, pravdoláskaři a já nevím, kdo ještě...Vadí mi ta bezmoc, když sleduji v přímém přenosu, jak si pochodují jinými městy chráněni policií, jak policejní koně najíždějí do řad jejich odpůrců, jak mohou zbít faráře a chválabohu bývalému ministrovi vnitra to celé ani nestojí za nějaké pořádné vyjádření.
A z toho důvodu jsem šla také blokovat původní trasu pochodu a začátek ulice Cejl.
Strávila jsem čtyři hodiny s lidmi různých věkových skupin, různých povolání a různé barvy pleti. Místních obyvatel byla cca třetina a myslím, že sami byli udivení z toho, kolik lidí jim přišlo na pomoc. Potkala jsem v tom davu spoustu známých – právničku i s dětmi, profesorku z lékařské fakulty, dvě starostky brněnských městských částí (jedna si dokonce pořídila nový kostým a okomentovala to slovy: „Ve fialovém kostýmu mě fakt nemůže nikdo označit za levicového extremistu“), novináře, kteří nebyli v práci, známého architekta, přednášející z několika fakult, muzikanty atd. Udivil mne počet starších lidí až seniorů, vtipnost hesel na transparentech – Tady není pleší zóna, Třídíme odpad a ne lidi, Běžte raději do přírody atd. A naprostá pohoda.
Jak jsme tam tak stáli sevřeni kordony policistů a průběžně informováni o tom, co se děje, ptala jsem se lidí kolem sebe, proč tam jsou. Většinou mi odpovídali: „Protože už toho mám dost a nemůžu se jenom tak dívat...“ Odkazy na Nový Bydžov a Krupku byly všudypřítomné a zřejmě i důvodem pro mnohé, proč přišli. Skandovalo se: Neprojdou, Nácky tady nechceme, Běžte pryč z Brna atd.
Náckové dále procházeli Brnem, přestože i dnešní fotky a komentáře dokazují, že byla řada důvodů, proč jejich shromáždění a pochod rozpustit. Nad hlavami nám neustále kroužily vrtulníky, policistů v novodobém brnění přibývalo a to vše ukrajovalo další a další veřejné finance na ochranu veřejného pořádku. Kvůli pěti stovkám deprivovaných mladíků a mladic. A panu Vandasovi. Nakonec jsme se v klidu rozešli, ucelené řady policistů se rozestoupily, novináři, kameramani a fotografové balili fidlátka.
A od včerejšího večera, kdy jsem nevěřícně sledovala záběry a komentáře z asi úplně jiného města, kde to vypadalo jako dějiště těžkých bojů mezi lidmi téměř stejného ražení a pouze jiného názoru, vím, že jsem sice byla na stejném místě ve stejný čas, ale realitu tvoří lidé z médií, mezi kterými bylo bohužel hrozně málo novinářů. Zřejmě se jim nehodilo do zpráv, že se v Brně sešlo zatím nejvíce lidí, kteří se cítí být občany a vadí jim stávající lhostejnost k nebezpečnému vývoji do ultraprava.
