Blíží se čas tradičních slováckých zimních sportů. Zvaných – pálení a zabijačka. Ještě před třiceti lety chrochtal pašík na téměř každém dvorku tady v okolí. Pak si všichni zvykli jezdit pro živá prasata do nedalekého prosperujícího vepřína. A doma dál chovali jen ti nejodolnější. Jenže před rokem vepřín zavřeli pro nerentabilnost. Lidé přišli o práci a chovy prasat byly vybity.
Místní řezník, mistr svého oboru, kterého je radost pozorovat, jak diriguje dobře secvičené pobíhající účastníky této tisícileté tradice, pozoruhodné tím, že celé prase využije se vším všudy, a do toho rychlými pohyby řeže a krájí...začal sbírat objednávky a počítal s tím, že se celou zimu jako obvykle nezastaví. Jenže po týdnu zavolal.
„Prasa néni, zkusím sehnat někde jinde, eště sa ozvu.“
Za dalších čtrnáct dní se opravdu ozval.
„Ti, co majú, tak jen pro sebe a nigdo nechce nic prodat.“
Ten den jsme se z večerních zpráv dozvěděli, že cena vepřového stoupla o 10 Kč na kilogram a dá se očekávat, že ještě poroste.
Nejsem milovníkem vepřového a zabijačku pojímáme spíše jako společenské setkání, kam zveme kamarády z města, pro které je naše zabijačka mnohdy vůbec první v jejich životě. Většinu našich masných výrobků zkonzumuje s velkou radostí můj muž. Letošních brambor máme dost, na dvoře jsou kachny... Nicméně mne tato historka dovedla k několika vzpomínkám.
První – divadelní jednoaktovka Václava Havla "Prase". Smutně humorná historka o tom, jak se disident chystal uspořádat zabijačku pro přátele a původně levné prase nakonec stálo původně plánovanou novou kuchyň.
Druhá – polovina devadesátých let, kdy v nedalekém Bánově spálili celou obrovskou úrodu moravského česneku, protože ho nikdo nechtěl. Na pultech supermarketů totiž zvítězil levnější česnek dovážený z Číny a moravský česnek dál pěstovali jen soukromníci, kteří již tehdy věděli, že místo dvou stroužků vlastního česneku musí hodit do hrnce celou hlavu čínského česneku, aby to mělo stejný chuťový efekt. Trvalo minimálně deset let, než na tuto pravdu přišli i ti, u kterých je při nákupu rozhodující jedině cena. Nyní je po našem česneku obrovská sháňka, protože místní sadbu nelze obnovit na běžícím pásu. Musí se totiž několik let pěstovat. Tady už roste česnek na každé zahrádce a prodává málokdo.
Třetí – letošní jaro a šílenství kolem ceny vajec. Kdo z místních zrušil chov slepic, většinou ho letos obnovil, aby zjistil, že ta domácí vejce mají opravdu jinou barvu a jinou chuť a ke kupovaným se už většinou nevrátí. Přestože jejich cena je už na původním normálu.
Když se podíváte po internetu, zjistíte, že produkce vepřového u nás z mnoha důvodů meziročně neustále klesá a většinu vepřového masa dovážíme. Což je v zemi další tradice – vepřoknedlozela – smutně úsměvné. Okolní státy chov vepřového dotují, u nás se ruší, protože nedokážeme dotovaným cenám konkurovat. A opravdu za to nemůže jen EU a její směrnice.
„No co,“ pravil náš řezník. „Já sa o prácu nebojím. Lidi si začnú prasata zase chovat doma.“
Má pravdu, ti odolnějí už o tom uvažují, ti ještě více odolní si to spočítají a začnou draze prodávat i nedostatková selata. Tady na vesnici není až tak těžké vrátit se k soběstačnosti, když máte nějaké to pole a prázdný chlívek na dvoře, který vystavěl už váš prapradědeček.
Ale co milovníci vepřového ve městě? Nejspíš jim nezbude, než přehodnotit jídelníček a napsat ministrovi zemědělství.
Pro info: tento článek není voláním po dotacích, ale podivné pokřivenosti našeho trhu. Rušíme to, v čem jsme byli soběstační, abychom ve chvíli, kdy se jednou nevyplatí dovážet, za obrovského úsilí a nákladů, již zrušené obnovovali.
http://ekonomika.idnes.cz/prasat-chovame-nejmene-za-90-let-kazde-druhe-kilo-veproveho-dovazime-1f8-/ekonomika.aspx?c=A120210_133207_ekonomika_kot
http://www.zootechnika.cz/clanky/chov-prasat/chov-prasat-obecne/chov-prasat-obecne.html
