Jak naše starostka přišla pozdě...

Takové letošní počasí po irsku. Průtrž mračen vystřídaly kroupy, pak na půl hodiny vysvitlo slunce a zase prší. Starostka jedné brněnské městské části odchází z domu a bere si sebou pro jistotu plášť. Spěchá. Když vystoupí z trolejbusu na Mendlově náměstí, ujede jí tramvaj a tak utíká směrem k cíli cesty po svých. Světelný přechod frekventované silnice, u kterého stojí promoklá babička o berlích, na sobě má jenom lehké propínací šaty a pantofle. Opírá se o sloup semaforu a tváří se zmateně. „Už je zelená, chcete pomoct přes přechod?“ zeptá se starostka. Babička jen kroutí hlavou a dál stojí. Starostka přeběhne na druhou stranu a otočí se. Obloha je opět černá a brzy začne další liják. A kolem babičky se vznáší zoufalství. A tak se starostka vydá zase na druhou stranu a sama neví proč, začne se vyptávat.

Babička je zmatená, třese se zimou a vyjde najevo, že ji před třemi hodinami propustili na revers z nemocnice U sv. Anny. Volala synovi, aby ji tady vyzvedl a tak na něj čeká. Na revers ji propustili proto, protože jejímu manželovi, kterému je také kolem osmdesáti, se stal vážný úraz. A ona najednou dostala strach, že v té nemocnici umře, nebude se mít o něj kdo starat a už ho nikdy neuvidí. Nemá u sebe mobil a nepamatuje si žádné číslo. Jenom opakuje jméno své vesnice, číslo popisné a jméno syna. A protože starosta je od slova starati se, naše starostka zkouší mobilem zjistit, kdo z jejích přátel sedí momentálně u internetu a číslo podle udané adresy vyhledá. Začíná bouřka a padají telefony. Převede babičku na druhou stranu přechodu a schovají se do dveří školy, zabalí babičku do svého pláště a konečně se dovolá manželovi. Ten právě opravuje své milované kolo, ale všeho nechá, nasedne do auta, babičku vyzvedne a odveze domů, do půl hodiny cesty vzdálené vesnice u Brna. Babiččina rodina vůbec nechápe. Měli plnou hlavu nemocného dědečka a o tom, že babičku pustili na revers z nemocnice, nevěděli.

Nemá cenu nyní přemýšlet nad tím, proč zjevně zmatenou stařenku propustili z nemocnice, aniž se ujistili, že má skutečně jak se dostat domů. Nemá cenu přemýšlet nad tím, kde v její rodině vznikly zmatky a kam se to vlastně dovolala a jestli vůbec. A raději ani nepřemýšlet nad tím, jak dlouho by ještě stála v dešti, jestli by se jí ujal někdo jiný a jestli by na to čekání nakonec skutečně neumřela.

Všechno dobře dopadlo, jenom naše starostka přišla pozdě. Kam?

Jelikož kandiduje jako jednička na kandidátce jedné malé parlamentní strany, šla na jedno z posledních setkání s voliči.

Já jsem byla jednou z těch, co se snažili najít v telefonních seznamech na webu kontakt na babiččina syna (nebyl tam) a dnes jsem se od naší starostky dozvěděla o šťastném konci setkání u jednoho brněnského semaforu. A od rána přemýšlím nad tím, že takoví lidé jako ona, kteří raději přijdou pozdě, než aby nechali stát promrzlou starou paní v dešti uprostřed města, kterého se bojí a uprostřed lidí, kteří někam spěchají, mi dávají velkou naději, že tenhle svět není tak špatný.

Mimochodem - bydlím v Novém Lískovci a to je fakt dobrá adresa.