Jája Druhý

Žila byla jedna vesnička – no spíše větší vesnice – na Jižní Moravě. Možná právě proto, že v jejím samém centru stál kostel, který chránil kde kdo a obdivoval snad každý, její obyvatelé nebyli žádná ořezávátka a žili životem naplněným prací i společnou zábavou. Sdružovali se v různých spolcích, měli oceňované ochotnické divadlo a pěkný kulturní dům, ve kterém se scházeli, když bylo libo a potřeba. A pak přišly volby starosty. Zvolen byl pan Novák. Do té doby oblíbený občan a veselý kumpán se po usednutí na starostenské křeslo začal pozvolna, až rychle, měnit. Tíha starostenského úřadu posedla jeho sebevědomí doposud nepoznaným pocitem moci a nějak se stalo, že obdržel po pár měsících přezdívku Jája.

Jeho věty totiž stále častěji začínaly slůvkem Já, nějak zapomněl na My a Vy a úplně přestal slyšet. Zejména zpočátku upřímně míněné rady občanstva a později vážně míněné stížnosti k němu doléhaly stále méně. A tak po dvou letech jeho panování občanstvo povstalo a starostu z křesla svrhlo. Na další dobu do nových voleb se starostování ujala dr. Pilná, kterou spoluobčané na kolenou uprosili, aby se ujala jejich těžce zkoušené vesnice trpící pod knutou diktátora Jáji. A dr. Pilná kromě toho, že stále přednášela na lékařské fakultě, předvedla občanstvu, jak to vypadá, když starosta místo Já říká spíše My a Vy, umí říkat Prosím a Děkuji a hlavně má fungující uši. Než něco začala, nejdříve se zeptala. To se to žilo ve vesnici kolem kostela od nějakého Santiniho.

Přišly nové volby a dr. Pilná na rozdíl od mnohých splnila, co slíbila. Chtěla se vrátit ke svému kopytu a sedět na dvou náročných židlích nepovažovala za přínosné pro nikoho. Prý až na důchod. Občanstvo opět propadlo panice. Co když se zase vrátí Jája?

Ale tu se na scéně objevil pan Starý – také do té doby oblíbený občan a veselý kumpán a ke všemu švagr Jáji, se kterým měl společný plot, přes který si oba příbuzní často házeli nepěkná slova, ba i předměty. Občané mu uvěřili, že pan Starý opravdu Jájou nebude, vždyť ho přece nemá rád a také přece tolik chválil práci dr. Pilné, ne? I zvolili ho starostou. Ale když ona ta moc je tak opojná, zejména pro toho, kdo předtím pouze pracovně kroutil volantem a hrbil se pod stížnostmi šéfů a cestujících. Pan Starý velmi rychle zapomněl na slovíčka My a Vy a začínal každou větu slovem Já ještě dříve než jeho soused a nenáviděný švagr. Občanstvo opět propadlo panice, zejména poté, co se pan Starý rozhodl postavit si první pomník a ve velmi rychlé době vybudoval tolik žádané a chybějící dětské hřiště. Jenže při jeho otevírání přítomné matky upadaly do mdlob, hřiště nějak nebylo pro děti a jejich názory na to, jak by mělo vypadat, pan Starý asi vůbec neslyšel, natož vyslyšel.

Poté se nový starosta rozhodl postavit si druhý pomník a zahájil opravy kulturního domu. Ale nějak se zapomněl zeptat, jestli občané ty opravy vůbec chtějí, kdy a jak. Výměna oken začala právě v době vrcholící společenské sezóny, plesy byly odvolány, divadlo zrušilo premiéru a rozbušku odpálil starosta tím, že prohlásil: „A ty opravy něco stojí, a když budete mít takový pěkný opravený kulturák, měli byste něčím přispět. Podívejte se - ve vedlejší vesnici každý spolek a každé divadlo pěkně platí nájem. Proč by to měla platit jenom radnice?“

To byl počátek vzpoury ve vesnici, kde snad každý byl v nějakém spolku a považoval svou činnost za prospěšnou celému občanstvu.  Jak bylo zvykem v této milé vesnici, po průvodu masopustních maškar se sešlo téměř kompletní obyvatelstvo v téměř již opraveném kulturním domě a vypukly ostatky spojené s pochováváním basy. Basa odchází společně s ostatkovou řečí, při které se vždy může říci, co je potřeba a to pěkně jedovatě a naplno. Když sálem prošel pohřební průvod s basou na márách, „farář“ mávající záchodovou štětkou místo kropenky vytáhl papír s řečí, kterou si poskládal. A začal:

„Když teď basu pohřbíváme,
křesťanský zvyk vykonáme.
Je to chvíle k zamyšlení
hledat cestu k napravení. „

Řeč to byla dlouhá a tak třeba jen tu o dětském hřišti:

„Maminky a dětské hřiště, konečně se dočkají.

Jen byly překvapeny, že na radnici na ně nedbají.

Pokud by se nepřihlásily, o stavbě hřiště by se ani nedověděly.

Výběr prvků pro děti,

vědí na radnici lépe, než matky od dětí.“

Mnoho bylo smíchu o letošní base a pohledy účastníků veselého pohřbu se stále více přesouvaly ke starostenskému stolu.

„Vše vím, vše znám, podle mého bude,

to už jsme tu jednou zažili.

Nyní jen doufáme,

že bacily přes plot nepřeskočily.

Panu starostovi nic zlého nepřejeme,

jen hlásíme, že tu taky existujeme.

Každý z nás jistě přivítá,

když mezi nás občas zavítá.“

Jak jednotlivé verše plynuly sálem, Jája II. za starostenským stolem se stále více krčil a zelenal a všichni se pak divili, proč letos tak brzy odešel domů, když dříve odcházíval až k ránu.

A jak to nyní vypadá v té krásné vesničce kolem kostela?

Zanedlouho Jája uspořádal setkání s občany v místní hospodě, kam mohl každý říci svůj názor a Jája se k němu slušně vyjádřil. Také se brzy po ostatcích sešel s hlavami všech místních spolků a organizací a dohodli se na pravidelných schůzkách a pravidlech komunikace. Zatím Jája drží slovo a občané doufají, že mu to poostatkové nadšení vydrží a nebudou muset zase provést svržení starosty, koneckonců ta moc je nakažlivá a kdo ví, co by to udělalo s dalším starostou, protože dr. Pilná stále ještě není v důchodu. Držme jim palce.

A jaké z toho všeho plyne naučení?  Škoda jen, že čím větší města a správní celky, tím méně sociální kontroly a podobné zpětné vazby. Čím vyšší patra politiky, tím opojnější a nezvladatelnější je moc, tím více je Jájů a těch, kteří se díky moci Jájou stávají. A tím méně je dr. Pilných, ty se totiž drží svého kopyta, plní sliby a veřejnou funkci berou jen jako práci pro ostatní. Ostatkové řeči se vedou každodenně v médiích a všichni ostatní Jájové jsou už hodně otrlí a co si o nich myslí jejich spoluobčané, je jim srdečně jedno.

Ještě, že jsou u nás obce, kde se dodržují starobylé zvyky.