Pepa býval vyhlášeným klempířem. Když přestal na hrnoucí se práci stačit sám, přibral dalšího klempíře a pak dalšího, až se jednoho dne probudil a zjistil, že je majitelem dobře rozjeté firmy. Nepil, nekouřil a pořád jen pracoval. Až dostal zakázku na opravu kostela v jedné vesnici nedaleko Brna. Byla náročná a dlouhodobá. Hned vedle kostela stála místní hospoda s dobrou kuchyní a kvalitním pivem. Když do ní toho pošmourného podzimního večera vstoupil, nešťastně se zamiloval. Stála tam v koutě, mohutná a černá, blikala barevnými světýlky a vábivě ho zvala. “Pojď to se mnou zkusit, zapomeň na chvíli na zakázky, faktury a penalizace, vhod’ do mne pár korun a uvidíš, jak se ti odměním. Bez námahy, bez potu a dřiny, dostaneš, co zasloužíš.” Chtěl to jen zkusit, jednou a určitě naposledy. Osud tomu chtěl, že vyhrál hned napoprvé desetinásobek.
A Pepa podlehl. Chodil za ní čím dál častěji, jenže jeho láska se stávala stále náročnější, vysávala jeho kapsy každého večera, až začal brát z firemního s tím, že samozřejmě půjčené vrátí. Práce ho přestávala bavit, on přestával bavit stále nespokojenější zákazníky, zaměstnanci si našli raději jiného zaměstnavatele, který jim platil pravidelně. Až se jednoho dne vzbudil a zjistil, že už žádnou firmu nemá. Prodal auto, prodal byt a nastěhoval se do polorozpadlého domku hned vedle ní. Přišel o přátele a kamarády, protože se pořád tak nepříjemně ptali, kdy jim vrátí půjčené peníze. Jenže všechny jeho peníze už ovládala ona a odmítala je vrátit. Stala se z něj místní politováníhodná figurka a nikdo nechápal, že je jen nešťastně zamilovaný.
Když vstoupil ten poslední večer do hospody, kde čekala na další nápadníky, poručil si pivo a zmizel za tmavým závěsem, aby s ní byl konečně alespoň na chvíli sám. Vhodil do jejích nenasytných útrob mince a čekal. Jenže ona chtěla další, jen stála a čekala, až obrátí všechny kapsy. Pohladil ji a takto k ní promlouval: “Buď hodná, dej mi, dej mi, dej mi už konečně. Buď hodná holka a nedělej pořád fóry.” Mlčela a tiše blikala. Kapsy byly prázdné, na další pivo neměl a před závěsem se jeho přemlouvání smáli ti, kteří jeho vášeň nedokázali pochopit. Najednou dostal vztek. Vzpomněl si na dny, kdy byl jejím pánem a ne otrokem a pustil se do ní zoufalými pěstmi. “Tak ty mi nedáš, po tom všem! Ty potvoro, ty sviňo...”
Hospodský přestal čepovat a přemýšlel, jestli nemá jít za tlustý závěs, přece jenom ten výherní automat nebyl zadarmo, že. Okolní stoly ztichly a špicovaly uši. Křik zoufalého milence za závěsem sílil a přecházel ve vzlyky. “Tož mi už konečně dej, tak dlouho už tě prosím, kolik si toho už ze mne vytáhla, ty jedna prodejná ... “ a údery pěstí sílily. Najednou se ozvala mohutná rána a za závěsem bylo ticho.
Štamgasti před závěsem uslyšeli tiché a kvílivé: “Pomóoc, pomóóc, proboha, sundejte to ze mně.” Hospodský už neváhal a vyrazil. Když odhrnul závěs, udivená hospoda vybuchla smíchy. Pepovy zoufalé údery pěstí do konečně odhalené prodejné milenky ji natolik rozhoupaly, až se poroučela k zemi. Bohužel tmavá hmota výherního automatu skončila na zádech nebohého Pepy, tvář měl zkroucenou bolestí a ruce se marně snažily dostat tělo zpod těžké skříně. Odvezla ho záchranka, skříň šla do opravy, aby se místo ní vrátil mnohem lehčí výherní videoterminál. Pepa stále leží v nemocnici a všichni jsou zvědaví na to, co řekne, až po svém návratu zjistí, že jeho vábivá milenka navždy zmizela.
Tuto zcela pravdivou historku mi vyprávěl starosta vesnice, ve které stojí kostel i hospoda, co Pepovi způsobila takové problémy. Jejich obec už přijala vyhlášku, kterou hazard ze své obce vykazuje. Bohužel si musí počkat, až vyprší doba, po kterou, bez jejich vědomí a souhlasu, provoz VLT povolilo ministerstvo financí.
Jak je vidět, hazard, který vládne naší zemí a parlamentem, může způsobit kromě újmy na duších, kontech a rodinných vztazích, také těžkou újmu na těle. Jen se podívejte, jak dopadl Pepa...
