On stejně přijde. Ať se mu bráníte, jak chcete, je tady. Nasednete do auta, je vám úplně jedno v čem, vezmete na klín toho, který definitivně přestal chodit a vyrazíte směrem k psímu nebi. A on to ví. Že jste se už rozhodli při pohledu na jeho podklesávající nožičky, totální dezorientaci a zoufalství ze světa, který najednou nedokáže uchopit a vstřebat.
Držím ho na klíně a celou cestu mu říkám, jaký byl skvělý kamarád, kolik nám toho v našem životě dal a vzpomínám.
Jak jsme ho našli na vrakovišti plném rozbitých aut, strašně smrděl vyjetým olejem a cestou do nového domova nám pozvracel auto. A já si říkala, že jsem se asi zbláznila, protože si beru domů neznámého toulavého psa tisíce genů. Stál trpělivě ve vaně, kde jsme se snažili z něj dostat pach nafty a benzínu všemi dostupnými prostředky a místo, aby mne kousnul, tak se na mne díval odevzdanýma psíma očima s výrazem: „Dělej si se mnou, co chceš, hlavně si mě nech.“
Jak jsme šli poprvé na procházku do lesa a já měla strach, že uteče. Do té doby, než jsem si uvědomila, že on má naopak strach, že utečeme my jemu.
Jak vítal vysokou trávu, možnost z ní vyskočit ještě výš, až připomínal antilopu, plný nakažlivé radosti ze života a jak jsem si díky němu uvědomila, že i zvířata mohou milovat. To bylo tenkrát, když se zamiloval do vysoké, aristokratické, pětkrát větší vlčice se zelenýma očima. O kterou mělo zájem mnoho chovných stanic a ona alespoň nějakou dobu považovala za vhodné radostně se prohánět s pejskem malého vzrůstu, leč vysokého sebevědomí. A tenhle pejsek, když se od dámy svého srdce vrátil domů, tak tři dny seděl na balkoně, kde zoufale a nešťastně vyl. Aby pokaždé, když naše auto zamířilo jejím směrem, už v půli cesty začal šílet a štěkat, protože pochopil, že zase jede za ní. Miloval ji hodně dlouho a všem účastníkům jejich setkání pomalu docházelo, že psi mají duši, protože tahle stáletrvající psí láska se nedá jinak vysvětlit. Když měla druhá štěnata a jiné starosti, už na něj byla zlá, asi ji ta jeho úporná láska podvraťáka začínala obtěžovat. A tak si začal s jinými psími slečnami vysokých centimetrů a rodů.
Když jsme ho potřetí vyzvedávali z psího útulku, kam ho odvezli neúprosní místní policisté, zaplatili další poplatek a vysvětlili, že se jeho kvartálním útěkům prostě nedá zabránit, dostalo se nám vysvětlení – někteří psi jsou nenapravitelní tuláci, mají v sobě příliš mnoho svobody, s tím nic nenaděláte. Tak jsme zaplatili a byli na něj tak trochu hrdí. Že máme doma svobodymilovnou psí osobnost, která sice uteče, ale pak se za pár hodin vrátí a zaštěká, tedy zazvoní, před dveřmi domu.
Stárnul a stárnul, přicházel o zrak, sluch, čich i prostatu a přestěhování na vesnici mezi ostatní, mnohem svobodnější, psy, kteří se toulají, kdy se jim zamane, mu asi přidalo trochu času navíc. Až jsme jednoho dne vyšli na procházku a nešlo to. Uprostřed mírného kopce se zastavil a nemohl dál. Díky skřípání starých kloubů jsem si poprvé spočítala, jak dlouho ho vlastně máme. Šestnáct let, proboha, vždyť je mu skoro sto!! Pokaždé, když jsem rozebírala s okolím, jak poznat, že už je na konci, se najednou probral, začal zase běhat a tvářit se, že se nic neděje. Že je pořád to veselé, přátelské „téměř štěně,“ s vlajícím ocáskem, které má stále velkou radost ze života, i když už neskáče jako antilopa. Jenže někde uvnitř sílilo vědomí, že se blíží. Čas, kdy se budu muset rozhodnout.
Před dvěma dny mu začaly podklesávat nohy, nebyl schopný zvednout se ze svého pelíšku a zoufale se snažil být stejný jako dřív. Jenže už to nešlo. Když jsem mu dala jeho oblíbenou pochoutku, vypadávala mu z tlamičky, vody se nedokázal napít a mně došlo, že ten den, kterého jsem se bála, je DNES. Společník mnoha našich společných let odchází a potřebuje mou pomoc. Dívám se na jeho zoufalé pokusy vrátit se k bývalému normálu a na srdce i plíce mi sedá tíha smutku. A ptám se sama sebe, jak je tvoru, který by v běžné přirodě už dávno zahynul v rámci nemilosrdného, leč spravedlivého, koloběhu života. Vzpomínku na veselou rozesmátou tlamičku uplynulých let najednou zastírá pohled na tiché zoufalství pejska držícího se posledních známek života. Je dezorientovaný a zírá do zdi, kterou nelze projít, jen pokorně čeká na mé rozhodnutí. Zjevně trpí, jako vždycky tiše a trpělivě. A tak jsme konečně nasedli do auta a sjeli z kopce, celou cestu mi sedí důvěřivě na klíně, tiše a bez hlesu. Nemůžu si pomoci, stejně mám celou dobu výčitky svědomí, že jsem rozhodla za něj. I muži za volantem už tečou slzy, ještě že to máme kousek.
Když jsme vycházeli z veterinární ordinace, kousek od nás stál vlak, za jeho okny seděl muž, který bedlivě pozoroval, jak nakládáme psí tělíčko na zadní sedadlo auta a utíráme oči, a pak nám zamával smutně na pozdrav. Přijeli jsme domů, našli to správné místo, kde bude mít výhled na celý kraj, který mu dal několik posledních let spokojeného života a brečeli a brečeli...
A já jsem přemýšlela, jak asi musí být lidem, kteří musí rozhodovat o životě, ne psím, ale lidském, kdy utrpení začíná převažovat touhu být stále na tomto světě a kdy vás někdo požádá, abyste mu od tohoto trápení pomohli. Nevím, jestli bych někdy dokázala převzít až takovou zodpovědnost, ta dnešní mi úplně stačila.
Měj se, Kubo, dobře na své poslední svobodné procházce k psímu nebi, které si zaloužíš. Ať je tam hodně čokolády, ke které ses vždy dokázal nějak dostat, a psích slečen s dlouhýma nohama.
