Co se člověk dozví při sbírání podpisů

V posledních dnech bylo mnohé řečeno a napsáno k otázce omezování hazardu v našich městech a a obcích. Kdo přemýšlí a zajímá se, mohl si dát různé informace do souvislostí i ve světle kauzy „Milion za zákon“. Na tuto kauzu jsem si vzpomněla na konci minulého týdne. Když jsem se od kolegů, kteří se v hnutí STOP HAZARDU angažují aktivně už několik let, jakým způsobem do novely zákona o loteriích byly nenápadně vsunuty věty, které celou – tolik požadovanou –novelu staví na hlavu a snaží se opět z procesu povolování heren s videoterminály vyloučit obce (prý aby je administrativně nezatěžovaly), skutečně jsem se naštvala. Takže když jsem byla požádána, jestli bych nepomohla sbírat podpisy pod petici, kterou iniciovali starostové obcí, souhlasila jsem.

Petiční stánek stál před brněnským hlavním nádražím a strávila jsem u něj dvě hodiny. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem tento čas a tuto činnost pojala jako svůj malý osobní sociologický výzkum.

Pokoušeli jsem se oslovovat muže a ženy každého věku. Nejvíce reagovaly starší ženy a vysokoškolští studenti. Nejmenší zájem o podpis měli mladí muži a muži středního věku, pokud nešli s partnerkou.

Asi nejvíce mne zaujal pán kolem pětatřiceti let, velmi slušně oblečený, který se podíval na název petice a řekl: „Ukažte, dejte to sem, už jsem prohrál dost.“ Když jsem se ho zeptala, jak to myslí, odpověděl, že prohrál několik milionů a teď je tvrdě splácí. Na dotaz, jestli si myslí, že už je z nejhoršího venku, řekl, že doufá a že to bylo tvrdé poučení. Ale že ty herny na každém rohu, to je jako když máváte vyléčenému alkoholikovi před nosem dobrou whisky.

Velmi pohledná slečna za námi přišla sama a řekla nám, že doufá, že ta opravdu petice něčemu pomůže, protože se stydí před svými kamarády z ciziny, kteří prý jen kulí oči, co je u nás možné a nechápou, jak tady může být tolik heren. A že neví, jak jim to má vysvětlovat.

Pak jsme oslovili mladého muže, který byl takový kulaťoučký a s dobráckým výrazem, poněkud koktal a působil jednodušším dojmem. Řekl nám, že mu vadí ty herny všude, proč místo toho nejsou ve městě sportoviště, kde by si třeba mohl zahrát ping pong a že kolem heren jsou zlí lidé.

Někteří – především muži kolem dvaceti – nám odpovídali: „Ať si každý dělá co chce.“ Jeden řekl, že on osobně rád hazarduje atd. Co se týče vysokoškoláků, jednalo se většinou o zcestovalé jedince, kteří říkali, že nechápou, proč když to jde v zahraničí hazard omezovat a nepouštět ho do měst, proč to nejde tady.

A na závěr přišla dobře oblečená dáma, která si přečetla petici a řekla, že kdyby lidé měli Boha, nepotřebovali by herny a že je to přece každého věc a stejně se na nás Bůh zlobí a zemi zničí, protože se na to už nemůže dívat.

V té chvíli se do ní pustila jiná dáma středního věku, která právě petici podepisovala a řekla jí, že co je to za křesťanku, když takhle mluví a to by tedy podle ní mohli legálně na ulici prodávat drogy, když to bere takhle. Obě dámy se do sebe pustily a my sbírali dál.

Jednou za čas asi nezaškodí si takhle promluvit se spoluobčany, které většinou jen míjíme a nedostaneme se s nimi do hovoru. Staví to věci do jiné perspektivy.

Za dvě hodiny jsme měli téměř sto podpisů, které byly ještě ten večer odeslány společně s dalšími petičními archy do Prahy a dnes předány v parlamentu našim zákonodárcům. Doufejme, že snaha všech, kteří pomohli, sbírali a podepisovali se nemine účinkem. Držte palce.