Tento komentář ředitele Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka měl původně vyjít v deníku Právo v reakci na článek redaktora deníku Jindřicha Gintera, s názvem Sociální dávky zneužívají i majetné romské rodiny. Přestože zástupce šéfredaktora Práva po kritické reakci vyzval ředitele Šimáčka k napsání komentáře, tento deník jej následně po dvoutýdenní komunikaci odmítl otisknout. A tak jsem si ho dovolila zveřejnit i na svém blogu. Protože s autorovými názory souhlasím i vzhledem ke svému čtyřletému působení v komunální politice a svým vlastním zkušenostem.
Martin Šimáček: Co (ne)píší média o Romech aneb Co odmítl otisknout deník Právo
Společenské napětí, kterého jsme byli svědky minulé léto a podzim v souvislosti s událostmi na Šluknovsku, se zdá plíživě vracet do měst a na stránky novin. Nespokojenost obyvatel s jejich sociální situací i s tím, že jsou obtěžováni kriminalitou a tím, co vnímají jako porušování společenských norem, získává opět přídech etnické nesnášenlivosti.
V této situaci leží mimořádná zodpovědnost nejen na vládě, představitelích krajů a obcí, aby se pokoušeli hledat řešení problémů, které lidi pálí, ale i na novinářích. Ti by měli podrobně referovat o příčinách a okolnostech událostí a reflektovat nálady ve společnosti. Způsob, jakým to dělají, má na společnost velký dopad. Jestliže svou práci novinář odbývá a veze se na vlně nepotvrzených zpráv, šeptand a mýtů, je často výsledkem pouze sílící nesnášenlivost. Ta, spolu s uplatňováním kolektivní viny, k žádnému civilizovanému řešení zmíněných problémů nevedou.
Takto nezodpovědná práce se bohužel dá vytknout i článku Jindřicha Gintera „Sociální dávky zneužívají i majetné romské rodiny“, který vyšel v deníku Právo a na spřízněném internetovém serveru Novinky.cz. Bez řádného citování a prověřování zdrojů, s paušálními odkazy na „obyvatele Ústí nad Labem“ kolektivně obviňuje všechny Romy z nezákonného jednání. S tím vším mísí další polopravdy, přičemž o nejzávažnějších jevech mlčí. Které to jsou?
Za 22 svobodných let, kdy se lidé z vyloučených lokalit (ve velké většině Romové) stali téměř nezaměstnatelnými, vyrostl v Česku systém, který lze pojmenovat jako parazitování na chudobě. Předlužené rodiny na sociálním dně nezneužívají jen lichváři a členové drogových mafií. Svůj podíl nesou i pololegální a nelegální praktiky různých ubytoven (soukromých, ale i obecních). Jejich majitelé tahají ze systému peníze přímo prostřednictvím tzv. zvláštního příjemce dávky (tedy platby putují přímo na jejich účet). Nedílnou součástí tohoto systému jsou také různí prodavači telefonních aparátů s výhodnými tarify, pseudobankéři s rychlými půjčkami na kde co, a jiní vykukové, kterým právně negramotní lidé podepíší v podstatě cokoliv. Za nimi v zástupu čekají exekutoři s náklady na řízení násobně přesahujícími dlužnou částku.
Byznys s chudobou je občas spojen i s některými absurditami. Úředníci na některých místech například přidělují dávku mimořádné okamžité pomoci na zajištění bydlení pro klienta, který „za odměnu“ vypadne z „jejich“ města do sousedního, kde peníze použije na zaplacení kauce v ubytovně a „město se tak čistí od nepřizpůsobivých“.
Pokud má však úředník jakékoliv podezření, že dávka může být zneužita (tedy využita k jinému účelu, než je vyplacena, nebo požadována neoprávněně), musí ve správním řízení provést šetření a v odůvodněném případě dávku okamžitě odebrat. A ne s tím běžet anonymně do médií.
Nejvíc se dnes bije na poplach proti „zneužívání“ dávek hmotné nouze. Tyto dávky přitom tvoří jen 0,4 % státního rozpočtu a při výplatě jsou obvykle dobře kontrolovány. Zneužívání sice nelze vyloučit, ale nejde o masivní jev a odborníci odhadují, že se pohybuje v řádu stovek tisíc či několika milionů korun ročně. Výše uvedený případ se v terénu objevuje dost často, ale informace z článku pana Gintera, že Romové si vydělávají incestem, je až absurdně komická. Věřím, že se to někde stalo. Ale kolikrát, že je možné to považovat za nějakou zavedenou praxi?
Jistě, chudoba z lidí vlky činí a druhá polistopadová generace Romů z ghett (dnes dvacetiletých) nikdy nepoznala od svých rodičů, co to je živit se legální prací. Dostupná je totiž pro ně často jen práce načerno (kolika podnikatelům se to hodí!). Životní strategie trvale vyloučených lidí se stále více vzdalují většinovým normám a okolí obtěžuje především drobná kriminalita některých mladíků, kapsářské a jiné gangy. To jsou ale individuální trestné činy, které tak musejí být šetřeny a trestány bez nadbytečných etnicky zaměřených mediálních lynčů. Jimi se jen rozdoutnává sociální konflikt, který je přitom řešitelný rozumnými sociálně začleňovacími politikami.
Kdo píše o mechanismech chudoby, musí si dát práci a prolézt terén horem dolem. Nespokojit se s fámami, mýty a anonymními „zaručenými“ informacemi, ale vědět a psát i o zločinných praktikách s radikální chudobou spojených. Všichni Romové z toho jistě nevyjdou s čistým štítem. Lichváři jistě ne, nemakačenkové také ne. Ale přestanou platit hospodské tlachy, které ze všech Romů v Česku dělají zloděje a vyžírky.
A chce-li nějaký novinář přispět k řešení situace, která sžírá Česko – tedy k soužití Romů z vyloučených lokalit a majority (především té v okolí vyloučených lokalit, která často koexistencí dlouhodobě trpí), měl by se hloubkově zajímat o práci ministerstev, krajů, starostů obcí, neziskových organizací nebo i Agentury pro sociální začleňování, ve které pracuji, a seriózně hodnotit práci, kterou tito aktéři ve veřejném prostoru odvádí.
Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování
