Básník je člověk, který všechno, co chce říct, vrazí do té básně. Takže tahle nutná upoutávka bude už stále stejná :-)
Lásko, ty nejsi krutá,
to já, já jsem zlý
v sobě, k nim.
Držel jsem zlehka
tvoje jemné paže
netiskl, bál se,
přilnul k ostatním.
Tebe jsem nehýčkal
zrazen vlastní touhou,
k cizím se utíkal
jak dlouho, nevím sám.
Nebyl jsem orel,
měl křídla z papíru,
drápy obroušené zradou.
Lásko, mé peří svědí
není na míru,
proč lidskou duši
mám tak starou
a v srdci bouři
věčné nestálosti,
hlavně nespadnout
ne teď, ne hlavou.
Slyšel jsem naříkat planetu,
kde křikem z bílé pěny
všech mých bolestí
zrodilas mi syna,
tak nedomrlý bez ctnosti,
to jeho nohy plavou
v slzách věčné marnosti
a je mu pořád zima.
Kým jsem to byl
než stal se pánem
svého lidství,
propadl se na zem
a hledal tebe
v lidském mraveništi.
Nekřič svědomí!
Vzbudíš mi syna,
pandořinu skříňku třímá,
pak leze jako rak
v mém vědomí.
Lásko, nedávej mi vláhu
jsem mokrý a přece
zase žízní umírám.
Je snad šílenstvím,
že chci zůstat sám?
Kolik synů porodíš
do domu v mé hlavě
tolik stínů pobiji když
hledám stopy v pravdě.
Se lží včera tančím
zítra má lehký krok
a jednu řasu času,
hravě vytrhnu ji
dnes napřesrok.
Miluj mě, lásko,
tak jinak, v prázdnotě,
prachem hvězd pošpiň
a zase poroď
ne však na zem.
Do oblak mne střel,
ať nemám křídla z papíru,
už letím zpátky
domů, k vesmíru.
Nech mou pýchu
padnout k zemi
cítíš, jak páchne,
lehni na ni, převálcuj
svou vůní, lásko!
Mockrát jsem šel
cestou nazpátek
hledal v tůni počátek,
hlubiny září víc
než klidné hladiny.
Kolik mám času
hodiny, roky, vteřiny,
promarnit rychlost světla
pro boží soud,
toť pravá tragedie
lidského světa.
Už mohu letět,
vezmeš mne s sebou
lásko, navždycky.
Jsem tebou proklet,
vídám tě nahou v ledu
tam hluboko sníš
v mé rozvášněné mysli.
Hýčkaná propastí času
stále stejná a přece
cizák v jiné hlavě,
spící jako minulost
co už vykřičela
dávno všechna proti.
City zkrotit opratěmi,
mám ještě dost času
rozumu jít naproti.
Zrozen v souhvězdí
blíženců a vah
byl jsem to já?
Vodnářův praotec
ten exonitů vrah.
Trest nejvyšší zavel
ty můžeš ho dát,
vrať mě ke hvězdám
tam znovu smím umírat.
Chci ze svého prachu
stavět cestu domů,
zrozený pak čistě
ze záblesku hromu.
V zemi nejčistšího zrna
tam nechám se já rád
tebou kojit, lásko,
bych silou titánů
navždy zmeškal
svůj lidský mezičas.
-ed-
