Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
Ideologie jako taková nemá žádnou sílu dokud její obsah neosloví další svobodné vůle. Každý, kdo vytváří nějakou ideologii se soustředí na to, aby oslovila pokud možno přesně ty, na které je cílena a pokud možno, aby rozšířila své působení na jakýsi světonázor. Když se Marx snažil o formulaci svých myšlenek, vycházel z toho, že filozofie Hegela nepřináší světu to, co se od ní očekávalo. Hegelův idealismus – Změňme myšlení nahradil Marx materialismem – Změňme svět. Marx jako německý teoretik dějin a ekonomie a jako sociolog se domníval, že kapitalismus bude pozvolna nahrazen beztřídní společností, ve kterém lidstvo jako celek bude uspokojovat veškeré své potřeby a tužby. Marx pojal své dílo jako jakousi koncepci třídního boje a víry v dějinný dialektický pokrok. To mělo nesmírný vliv po celém světě. Jeho Kapitál a Komunistický manifest se tak zařadily do řady biblí. Ideologie, zde podrobně rozepsaná, ovlivnila vývoj kapitalismu a komunismu. Marxismus je jakousi formou materialismu, kde se všechny kulturní a historické jevy vysvětlují ekonomickými vztahy.
Hitlerovo myšlení bylo odlišné. Odmítal zruinování duševního života a mamonizaci párového pudu. Byl přesvědčen, že pokud čistě materialismus zvítězí, nebude možno chránit morálku a držet ochranný štít nad německou mládeží ani nad celým národem. Představa, že duch německého národa se rozmělní a zhyne v čistě konzumním, morálně prohnilém, světě, ho úplně stravovala. Posedlost idealismem byla u Hitlera stejně silná, jako u Marxe byla silná posedlost materialismem. Obě budoucí ideologie (marxismus a nacismus) měly základ u Hegela, z jeho filozofického pojetí světa. Zde si, prosím, musíme vysvětlit, že marxismus není komunismus, marxismus je ideologie a komunismus je doktrína. V tom je diametrální rozdíl a není možné mísit ideologii s doktrínou. Zrovna tak jako nacismus není doktrína, je to politická ideologie. Fašismus je doktrína. Opět, prosím, nezaměňovat ani nemísit, je velmi důležité, aby toto čtenář pečlivě rozlišoval.
Abychom pochopili, jak vznikly ideologie marxismu a nacismu, připomeňme si velmi významného německého filozofa. Byl jím Georg W. Friedrich Hegel. Razil myšlenku, že pravou skutečností není hmota, ale duch a že dějiny jsou postupným rozvojem univerzálního vědomí, tzv. světového ducha, metodou dialektiky. Dle Hegela každá idea či každý stav věcí (což nazýval teze) se dříve či později střetne se svým protikladem tzv. antitezí. Tudíž rozpor mezi tezí a antitezí překlene syntéza, jež se stává novou tezí. Ta se pak střetne zase s antitezí a tak to pokračuje pořád dál. Úkolem filozofie je pak dokázat rozumnost toho, co je. Tato filozofie, jež byla v pravdě naprosto nadčasová, ovlivnila mnoho myslitelů a jak už jsem předeslala, i samotného Marxe.
Hitler zastával názor, že obrovská masa národa není schopna dohlédnout na konec své cesty, aniž by vyčerpala a nezačala pochybovat o jejím smyslu. Nepovažoval za náhodu, že bolševická mohutná vlna našla pevnou půdu pod nohama právě ve středním Německu, Sasku a Porýní. Tam se kumulovalo chudé obyvatelstvo, vysílené hladem, podvýživou a duševní prázdnotou. Na těchto územích se dle Hitlera ani tzv. inteligence nezmohla na odpor z důvodů špatné výchovy. Vinil je ze zbabělosti, kdy duševní přístup horních vrstev je totálně zneschopněn přesně tam, kde je místo ducha potřeba použít pěst. V tomto duchu byl Hitler přesvědčen, že pokud německá mládež má přežít, musí zocelovat nejen ducha nýbrž i tělo. Proto později vznikaly jakési svazy pro mládež, kde se pomalu rekrutovali a zocelovali budoucí silní jedinci říše. Hitler skutečně pohrdal třemi typy mužů – zbabělci, vlastizrádci a slabochy. V tomto podobném duchu se pak nesla i jeho představa tzv. očištění kultury od hnijícího nihilismu a to v tom smyslu, že je třeba vše, od divadla až po plakáty, očistit od hnijícího světa a postavit morální základy pro službu vlasti a kultury. Hitler to formuloval tak, že právo osobní svobody musí ustoupit před povinností zachování vlastní životaschopné rasy.
Hitler nebyl humanista. Nepovažoval se za humanistu a netajil se tím. Byl přesvědčen, že milosrdnější způsob, než zbavit nevyléčitelné utrpení nadobro, neexistuje. Pro všechny defektní jedince (tak je označoval) neměl pochopení a netajil se tím. Jeho nesmlouvavý „styl“ hromadné „eutanázie“ známe všichni z dějin a z dochovaných materiálů, proto se tomuto citlivému téma zde ve svých úvahách nebudu blíže věnovat. Toto téma vyvolává velmi vášnivé reakce a emoce zatemňují mysl, není tedy mým záměrem je rozněcovat. Pokud se chci ovšem posunout dál, musela jsem alespoň okrajově toto téma zmínit, neboť bude hrát ještě další roli v mé úvaze.
Hitler byl přesvědčen, že německý národ je nemocný, kulturně, duchovně i fyzicky. Vyčítal starým strukturám, že slabost a polovičatost ve všem, s jakou se ve starém Německu přistupovalo k duchovní a životní úrovni, předznamenalo rozklad jednoho národa. V jeho hlavě se utvářela jasná ideologie, se kterou ohromí svůj zdecimovaný národ a pozvedne jeho zašlou slávu, ducha i kulturu.
Hitler zastával model, kdy není nutno revolucí strhnout celou budovu, nýbrž jen odstranit špatně usazený kámen a zasadit na jeho místo nový, vhodnější. Klonil se k myšlence, že pokud svět bude v neustálé revoluci, nevyhne se chaosu, který zboří všechny základy bez rozdílu a zničí na padrť. V tomto duchu byl Hitler přesvědčen, že nejhorší je zpustošení, které je zaviněno zneužitím náboženského přesvědčení k politickým účelům, že tak, jako stát zahyne v naprosté anarchii, tak i církev skoná pod tlakem bezcenného náboženského nihilismu. Praktická existence lidstva bez náboženské víry by nebyla myslitelná a jelikož se široká masa lidstva neskládá z filozofů, je právě pro masu víra vlastně jediným podkladem pro morální světonázor. Dle Hitlera, pokud měl náboženský život v předválečném Německu pro mnohé nepříjemnou příchuť, bylo to právě připisováno zneužívání náboženské víry k politickým cílům, kdy se nějaká strana zaštítila křesťanským názvem a přitom šlo jen o parlamentní mandáty či ministerské křeslo. Hitler se podrobně zabývá tím, že byla polovičatá a slabá spojenecká politika říše směrem ven. Místo, aby byl zachován mír, směřovalo se k válce. Zmiňuje špatné řešení alsasko-lotrinské otázky a nechvalně se zmiňuje o Francii, za hlavního vlastizrádce zmiňuje např. pana °°Watterlé (Hitler měl jinou představu, jak má vypadat budoucí říše, přesto se inspiroval, co se týkalo pak válečného tažení, právě zde). Nastiňuje i polovičatou polskou politiku a výsledky tohoto politikaření shrnuje tak, že nebylo dosaženo ani německého vítězství, ani usmíření s Polskem, zato však eskalovalo nepřátelství s Ruskem.
-ed-
°°Watterlé - v podstatě něco jako narážka na francouzskou revoluci, na rozšíření francouzské moci v Evropě, prosazování členů vlastního klanu do čela loutkových států, bezbřehá náboženská svoboda (i pro židy a jiné), posléze vše vyústilo k odporu vlastenců na obsazených územích. Vzhledem k rozsáhlé revoluci a požidovšťování Evropy byl pro Hitlera Bonaparte vlastizrádcem.
Za zajímavost stojí také to, že ač Hitler znal dějinný proces napoleonských válek, nepoučil se z "vazby času", neboť udělal podobnou chybu při dobývání Ruska jako Napoleon, který v důsledku kruté zimy a ruské taktiky "spálené země" se musel nakonec stáhnout a na ústupu z ruského území ztratil většinu své armády.
