Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
Pokud se zamyslíme nad slovem informace, naskočí většině z nás v mysli, že se jedná o zprávu, o sdělení, neboli zformování v mysli někoho něco, co nám chce někdo sdělit. Tomu, kdo šíří zprávy, říkáme informátor. Je to vlastně jakýsi donašeč zpráv. K nám se dostane informace od informátora a naše mysl tuto informaci začne zpracovávat. Každá mysl pracuje s informací po svém. Proto se stává, že se lidé nemusí shodnout v názoru. Přesto, že informace má jasný základ, mysl každého jedince zprávu zpracuje svým způsobem. Mysl začne do základní informace vnášet jakýsi svůj vhled. Prvotní informace, kterou mysl přijala, už nutně nemusí znít po předání dál, stejně. Mysl do ní může automaticky vložit něco, co považuje za důležité a nabalí na prvotní informaci vlastní závěr. Z prvotní základní informace se na konci řetězce všech informátorů, kteří ji předávají dál, jejichž myšlením prošla, stane jakýsi hybrid, ve kterém tu prvotní zprávu najdeme okleštěnou anebo ji tam nenajdeme vůbec. Pokud přijmeme takto zpracovanou zprávu, málokdo se začne pídit, zda je spravedlivá, tedy dobrá. Zda opravdu je přenesena spravedlivě tak, jak zazněla na počátku. Naše mysl zprávu zpracuje a vyhodnotí ji buď jako relevantní, nebo jako nerelevantní anebo ji zavrhne úplně jako tzv. spin. Pokud je zpráva přenesena tak, že ovlivní více myslí najednou a je těmito myslemi přijata, považuje se za spravedlivou přesto, aniž by někdo pátral po původu této zprávy a po jejím základě. Zpráva, kterou přijmou lidé za svou, tedy jejich mysli se s touto zprávou ztotožňují, začne je zpráva spojovat a začnou mít tzv. kolektivní myšlení. Kolektivní myšlení je už vlastně jakýsi ucelený názor většiny a tento názor už je pak možné v praxi uskutečnit, protože lidé s ním souzní a jejich mysl pracuje v tomto bodě shodně. Pokud je názor přijat většinou myslí, je považován za spravedlivý a je implantován do společnosti jako správný a zásadní a platný.
Slovo bible pochází ze středověkého slova „biblia“ Slovo biblia vzniklo z řeckého výrazu „ta biblia“ neboli „knihy“. Konečné slovo bible tedy prošlo dvojí úpravou, než dostalo svůj finální název, který byl přijat jako správný a platný. Slovo bible bychom tedy mohli ve volném překladu si přeložit jako kniha. Starý zákon, neboli Hebrejská bible je asi 4x rozsáhlejší než později Nový zákon. Jednotlivé součásti Starého zákona vznikaly v průběhu dlouhých tisíciletí. Až do konce 1. st. po Kristu se jejich hlavní obsah předával pouze ústně a písemně na papyrových svitcích a na kůži. Souhrnný text neexistoval. Až po pádu Jeruzaléma v roce 70 po Kristu se ujala jediná textová tradice. Ta byla přijata jako oficiální Hebrejská Bible. Původní text byl psán v hebrejštině a aramejštině. Dnes existuje v podobě, která se nazývá tzv. Masoretský text. Tento text sestavili učení písaři, masoretové, až kolem roku 900 po Kristu. Toto dílo bylo postupně nahrazeno jinou podobou textu a tak pocházejí nejstarší rukopisy Hebrejské bible až z desátého století. Dle informací, úplně nejstarší hebrejský text se jmenuje Leningradský kodex a pochází z roku 1008 po Kristu. Údajně nejstarším nalezeným masoretským textem je Allepo Kodex, který je dochovaný jen částečně.
Knihy a texty Starého zákona jak jej známe dnes po sobě nenavazují podle doby vzniku. První strana byla napsána v 6. století před Kristem a následující stránky o čtyři století dříve. Původní rukopisy se nedochovaly. K dispozici jsou jen jejich opisy a překlady. Nejranějším překladem je řecká Septuaginta. Překlad z hebrejštiny do řečtiny byl vytvořen mezi lety 250-150 před Kristem a podle vyprávění zvaného Aristeův dopis, překládalo a tvořilo tento překlad 72 rabínů z Jeruzaléma a vytvořily ho za 72 dní. Proto název „Septuaginta“, znamená to v překladu „sedmdesát“. Tento překlad měl sloužit potřebám řecky hovořící židovské komunitě v egyptské Alexandrii.
Starý zákon nám vlastně poskytuje informace v záznamech, je to jakási historie lidstva od stvoření světa. Jedná se o početně slabý národ Hebrejů, později nazývaných Izraelitů nebo Židů. Cílem autorů bible jistě nebylo vytvořit nějaký dějepisný naučný komplex. Takže, i když Starý zákon vypráví dějiny Hebrejů, nelze pouze z Bible usoudit, co se skutečně stalo. Příběhy z Bible, které posloužily napsání této posvátné knihy, mohou mít samozřejmě reálný základ, ovšem díky mnoha úpravám právě s informacemi, prošly texty tolika změnami, že pro jakéhokoli badatele je vcelku skoro nemožné dobrat se úplně k prvotní informaci, tedy k informaci spravedlivé.
Pokud se probereme spisy Nového zákona, dobereme se k pravděpodobnosti, že byly vytvořeny v rozmezí jednoho století a to toho, které následovalo po Kristově narození. Narození, smrt a vzkříšení Ježíše jsou absolutně zásadními událostmi Nového zákona. Na tomto základě byla založena křesťanská víra. Ovšem originály textů se samozřejmě jako v případě Starého zákona, nedochovaly. K dispozici je neskutečně veliké množství opisů, čítá to báj voko asi přes 5000 tisíc rukopisů od sklonku 2. století až do 13. století. Nový zákon byl napsán v řečtině. Do latiny byl přeložen až ve druhém století. Nový zákon obsahuje 27 knih.a čtyři evangelia popisují život a učení Ježíše Krista a vznikaly pravděpodobně někdy mezi roky 70-100. Pak následují Skutky apoštolů, mnoho dopisů církevním obcím i soukromé dopisy, dokonce i ženám a Kniha zjevení. O historii Nového zákona je více informací, neboť jejich autoři už nechtěli být anonymní. Chtěli být vidět a chtěli, aby jejich zprávy a mysl a názor bylo vidět taky. To není nic proti ničemu. Říká se, že anonym je člověk, který nepáchá jen dobro a je spravedlivý. Anonym je člověk, který nechce být prozrazen a za svou anonymitou může páchat v podstatě cokoliv.
Tolik k historii Bible, knize knih, která asi nikdy nebude zcela vyřešena, protože ti, kteří by mohli k tomu něco říct, jsou už dávno mrtví, přesto, že jejich zprávy a legendy vydržely na světě nejdéle ze všech možných zpráv a byly dokonce kolektivním myšlením naprosto přijaty. Pokud tolik myslí přijme jednu věc jako svou, jako spravedlivou a jako pravou, jsou tedy mysli lidí nějakým způsobem propojeny, jinak by se nemohla v tolika myslích uchytit a zakořenit po staletí jedna kniha.
Chtěla jsem vám na Starém a Novém zákoně jen demonstrovat, jak to funguje s informacemi a s konečnou podobou, která se k vám dostane. Jak to funguje s kolektivní myslí a svobodnou vůlí a názorem. Mým cílem není znevažovat staré texty, ani nějakým způsobem snad očerňovat práci mnoha lidí, kteří se podíleli na tom, že světu naservírovali pak konečnou podobu, kterou kolektivní mysl přijala za svou. Jak už jsem předeslala na začátku, jelikož se potřebuji dobrat k něčemu, musím začínat od píky a proto někomu ten název, který jsem svému textu dala nedává smysl. Věřte, že mně smysl dává a proto vydržte a možná bude pak dávat smysl i vám.
-ed-
