Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
Zcela jinou osobností než Ribbentrop byl další velký hráč na poli diplomacie. Konstantin von Neurath byl vychováván přímo pro diplomatické služby. Tento muž začal svou kariéru už v roce 1901 kdy ukončil studia. Velmi zdatně prokličkoval monarchií a přesunul svou oddanost republice kde dosáhl úspěchu. Ve svých padesáti devíti letech byl jmenován ministrem zahraničí. Když nastaly další změny, opět se obratně propletl vládními změnami a když mu bylo něco málo po šedesátce, stal se Hitlerovým ministrem zahraničí. Tento úřad si podržel až do roku 1938 kdy ho na postu vystřídal Ribbentrop. Později už vystupoval v méně zásadních úlohách ovšem určitou dobu působil i jako protektor v Čechách. Von Neurath měl vcelku vyváženou, inteligentní a obratnou osobnost, kultivované, uhlazené chování, přesto prožil svůj život ve stálém otroctví. Svou profesi vykonával s úspěchem právě proto, že měnil svůj postoj přesně tak, jak jej měnili nadřízení. Přesto, že ochotně pracoval pro nacisty, po válce se snažil vytěžit maximum výhod opět pro sebe a hájil se i tím, že pracoval i proti nacismu. Von Neurath byl vskutku typický diplomat a uměl v tom chodit.
Další osobností na poli diplomatických služeb nacistické říše byl Franz von Pappen. Tento šlechtic byl zvyklý na chování příslušníků anglické vyšší třídy. Původně sloužil u jízdy, ale v roce 1901 byl přidělen k hlavnímu štábu. V roce 1913 se stal přidělencem u německého velvyslanectví ve Spojených státech. Tento šlechtic velmi úspěšně prováděl z Washingtonu výzvědnou službu i sabotáže. Po první světové válce se vrátil na svůj statek ve Vestfálsku. Nesympatizoval s výmarskou republikou. Z postu starosty byl zvolen do pruského sněmu a nakonec ho Hindenburg v roce 1932 vyzval, aby se ujal úřadu kancléře. V tomto klíčovém postavení sledoval mistrovské tahy Hitlera. A jelikož nechtěl opět skončit jen jako nějaký starosta, přesvědčil nastupujícího Hitlera o tom, že se touží stát dobrým nacistou a tak si zajistil post místokancléře.
Von Pappen byl vychytralejší než von Neurath a opravdu schopný intrikán. Právě intriky ho málem stály život, neboť ho Hitler nařkl, že proti němu kuje pikle. V čistce roku 1934 byl von Pappen zbaven svého úřadu. Von Pappen se nevzdával a Hitler ho nakonec jmenoval za vyslance do Rakouska. Von Pappen neúnavně pracoval, aby připravil anschluss. Tento plán uskutečňoval po čtyři roky, pracoval neúnavně na diplomatickém manévru, kterým mělo být Rakousko pohlceno Říší bez krveprolití a byl odvolán v roce 1938. Hitler byl netrpělivý a nahradil von Pappena Seyss-Inquartem a provedl anschluss. Von Pappen byl znechucen. Kladení ultimáta a řinčení zbraněmi považoval za barbarské a bezmyšlenkovité. Jeho myšlenkou bylo ovládnout postupně Rakousko podzemní prací a pronikáním a rozvratem zevnitř. Hitler neměl pochopení pro takovou taktiku.
Většího úspěchu pak von Pappen dosáhl v Turecku. Měl zabránit obklíčení Německa. V době kdy Hitler zahájil pochod do Polska, byl Pappen v Turecku a rozhodl se, že tam zůstane a vytrvale bude pracovat na tom, aby udržel Turecko mimo válku. Von Pappen byl přesvědčený do konce života, že udržel Turky mimo válku a mimo to, aby jejich země byla válkou vypleněná a zpustošená.
Propaganda, obchodní obratnost a diplomacie ovšem k úspěšnému ovládnutí jedné země a pak celého světa nestačí. Hitler věděl, že potřebuje i štváče. Pokud šlo o průměrného Němce, nacisté působili hlavně na jeho cit. Hitler potřeboval oporu a pochlebování průměrného Němce. Nacismus pouze oprášil stará lidová pojetí, která vyrostla hlavně z citového než rozumového hodnocení. Menšina totiž může vládnout jen tak dlouho, dokud si uchová přízeň nemyslícího davu. Hitler si byl vědom, že v moderním světě rozhlasu a vymýceného analfabetismu, kde lidé čtou tisk a umí psát, musí zajistit nacismu takovou oporu, aby mohl působit na průměrného Němce odevšad. Goebbels a Fritzche kontrolovali vše, co bylo napsáno nebo proneseno v rádiu. Kaltenbrunner a Himmler potlačovali jakýkoliv náznak jiného názoru, myšlenek a tvrdě zasahovali proti posledním hrstkám lidí, kteří se zoufale bránili a odmítali hitlerovskou tezi. A jelikož bylo potřeba také soustavně vířit temné, rozumem neovladatelné, pudy mas, Hitler měl na tuto práci mistry této agitace. Tito muži byli většinou tupí, ovšem byli to přesně ti správní týpci, které Hitler potřeboval. Dva nejznámější a nejzdatnější štváče si přiblížíme. Oba dva byli nejoddanějšími stoupenci Hitlera a nejméně oblíbení mezi svými kolegy. Dokázali roznítit davy i na bedně od mýdla, na kterou si vylezli a pronášeli řeč k davům. Tito dva muži zůstali štváči až do trpkého konce.
Prvním prominentním štváčem byl výbušný, malý, sporý Bavorák. Jmenoval se Julius Streicher. Původním povoláním to byl učitel z obecné školy. Za války sloužil jako důstojník a po skončení první světové války založil organizaci, která měla hlavní náplň – antisemitismus. Svůj životní úkol spatřoval v úplném vymýcení židovstva z celé zeměkoule. Tento muž po válce sledoval, že se Židé stávají členy vlády, že dle názorů mladých židovských právníků, se kterými se stýkal, ovládají strany i voliče, že v novinách otiskují posměšné obrázky Ježíše Krista a žádají zrušení zákona, kterým byly trestány potraty. Streicherův antisemitismus gradoval na nejvyšší možnou míru, byl naprosto fanatický. Streicher se utvrzoval v židovském spiknutí a úplně propadl tomu, že židovstvo ovládne svět a zničí i jeho samého a jeho národ. Jeho konspirační teorie byly tak barvité, že by záviděl každý zdatný konspirátor.
Ideologie nacismu byla pro Streichera dalším hnacím motorem. Představa, že je tu konečně někdo, kdo se postaví celému židovstvu, ho naplňovala až po okraj. Úroveň jeho pověstného časopisu „Der Sturmer“ to dokazuje. Streicher publikoval vlastní hanlivé texty proti židovstvu a nakladatelství Sturmera vydávalo další a další propagandistické knihy s náplní opravdu děsivou. Příklad takové knihy je např. kniha Ernsta Heimera „Muchomůrka, kniha bajek pro mladé a staré“. Kdo si přečte tuto knihu, je mu jasné, že náplň této knihy je nejen primitivní nýbrž i zcela cílena na to, aby vzbuzovala odpor, hnus a nenávist k židovstvu. Ukázkou z knihy vám přiblížím, jak temné a hrozivé pudy i příšerný strach se dají cílenou propagandou vzbudit u průměrných lidí a malých dětí. Dětinská propaganda byla typickým útokem na intelektuální židovskou skupinu. Cituji: „Ze vzhledu Žida hovoří k nám zlo, ďáběl který je znám, po vší zemi jako metla. Jestliže se zbavíme Žida, budeme opět šťastní a veselí. Mládež proto musí jít opět s námi, potřít ďábelského Žida..“ Streicher věřil, že je možno rozeznat nepřítele říše podle jeho typických znaků a proto v knize jsou popisovány linie obličeje, jako nos, ústa, oči atd. V Muchomůrce jsou tyto pasáže jak rozpoznat Žida a velmi hrůzostrašně popisované příběhy, kdy se dítě ocitne ve spárech těchto ďáblů, které působily na děti tak, že jejich strach i nenávist se tím posilovaly.
-ed-
