NWO aneb když se tesař utne (13)

 Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“

    Obchodníci s propagandou rozprodávali úspěšně program strany v Německu. Ovšem Hitler si byl vědom, že to nestačí. Začal uvažovat také o prodeji na cizích trzích. Nejlépe se na tuhle práci hodí vždy uhlazení, bezohlední, chytří lidé, nikoliv však přelétaví. Takové Hitler potřeboval. Některé lidi ze zahraniční politiky zdědil po republice. Hitlerově nabídce nejlépe vyhovoval vyšší diplomat z povolání baron Konstantin von Neurath a bývalý důstojník jízdy a mistr sabotáže Franz von Pappen. Hitler však potřeboval hlavního diplomata. A jak se říká, kdo hledá a vytrvá, ten najde. Hitler našel svého ideálního muže pro tuto práci. Našel fanatického hitlerovce, který navenek budí dobrý dojem. Od hlavního diplomata se očekávalo, že prodá nejen výrobek ale i zákazníka. Chtělo to obratnost v používání rozmanitých způsobů nabídek, dle válečného potenciálu zákazníka. Nebylo cílem, aby takovému muži vznikaly v hlavě vlastní myšlenky, jeho úkolem bylo papouškování předem připraveného scénáře a zároveň dobrá práce pro vůdcovy cíle.

Volba padla na Joachima von Ribbentropa. Ribbentrop choval silnou lásku ke svému otci, který byl vojákem s širokým okruhem zájmů. Podobně se pak Ribbentrop přimkl k Hitlerovi. Než se Ribbentrop dostal k politické moci zabýval se obchodem. Proto později vznikaly vtipy na jeho osobu, že kromě toho, že je diplomat, je také výborným obchodníkem se šampaňským. Ribbentrop se věnoval obchodu až do konce války, neboť Hitlerovo zvláštní povolení mu to umožňovalo. V politice působil jako neplacený zahraniční ministr a byl neobyčejně hrdý na to, že věnoval své služby německé vládě a vychloubal se často tím, že vrací Říši celý svůj plat kromě skutečných vládních výloh. Zájem o politiku u Ribbentropa přímo vyrostl z jeho importního a exportního obchodu. Velkou roli hrála jeho neutuchající energie s jakou se vrhal do služby a jeho ctižádost, která ho hnala kupředu. Ribbentrop trpěl stejně jako Hitler pocitem méněcennosti a toužil po moci, aby svůj pocit vykompenzoval. Po první schůzce s Hitlerem k němu velmi přilnul jako ostatně mnoho mužů té doby.

Ribbentrop si z obchodních cest do ciziny utvořil ucelený politický názor o německých problémech a to ho dovedlo k závěru, že se přidá k nacistům. Učinil tak v roce 1930. Méně významná místa v politice zastával v roce 1934. V roce 1936 už se dostal na pozici velvyslanectví v Londýně. Ribbentrop a Hitler se navzájem doplňovali v politických schopnostech a politické uhlazenosti. Mezi dvěma muži se vyvíjel velmi úzký osobní styk. Důsledkem této spolupráce bylo jmenování von Ribbentropa ministrem zahraničí. Ribbentrop si rychle zvykl na postup a zaujal postoj, kdy nesnesl jakoukoliv kritiku či námitky (vsuvka - nepřipomíná vám to něco?). Obklopil se věrnými nohsledy a svou arogancí a pohrdlivým zjevem odpuzoval každého, kdo měl snad snahu se k němu přiblížit. Jeho mimikry byly účinné a přenesl si je s sebou do svého úřadu. Jeho asistent popsal Ribbentropa takto: „Když vešel do pokoje, bylo to jako by sestoupil z oblak a pak náhle, jako by vzal na vědomí, že jsou zde přítomní i pouzí lidé. Zacházel s námi jako se psy. Vyžadoval například, aby celý jeho štáb čekal hodiny a hodiny na letišti, dokud nepřistálo letadlo, kterým cestoval. Všichni jsme se museli seřadit u dveří a on se objevil, zdvihl pravici k pozdravu, na tváři kamenný úsměv, pak rychle nastoupil do svého vozu a odjel. My ostatní, co jsme tam čekali někdy pět, šest hodin, jsme se rozeběhli ke svým vozům a rychle jeli za ním. Mnohokrát se stalo, že jeho podsekretáři čekali v dešti či mrazu jen, aby měl Ribbentrop přivítání důstojné svému postavení..“

Ribbentrop se choval velmi divadelně. Jeho ustavičná dramatická póza, jakoby hrál v nějakém filmu, mu vynesla přezdívku „filmový herec“. Jeho pohyby, gesta, způsob jak zvedal ruku když zdravil Hitlera, byly studované, naprosto individuální. Ribbentrop všechny pohyby, grimasy a gesta cvičil dlouhé hodiny před zrcadlem. Byl puntičkářský, potrpěl si na dramatičnost, nákladné oblečení, jeho temperament ho měnil na laskavého i na hysterického, kdy nadával a křičel jak smyslů zbavený. Úřednictvo bral jako doplněk ke své osobnosti. Ribbentropova posedlost oblékáním zašla tak daleko, že vyžadoval, aby každý z jeho zahraničního týmu byl vybaven zvláštními úřednickými uniformami, které mu pomáhal dotvářet sám Hitler. Kdykoliv se chystala nějaká společenská událost tak si Ribbentrop vypracoval zvláštní memorandum v němž dopodrobna uváděl, co si každý z jeho poddaných oblékne, vše bylo do posledního detailu až po knoflíček u límečku.

Goring na Ribbentropa zhlížel svrchu a zařadil ho do kategorie fintil. Smýšlel o něm jako o bezmezném egoistovi, který je sice úspěšný obchodník s vínem, leč nemá dostatečný intelekt a vzdělání potřebné pro diplomacii. Goring několikrát apeloval na Hitlera, aby Ribbentropa odvolal. Argumentoval tím, že Ribbentrop nebyl u Britů brán jako persona grata a Hitler si přál být zadobře s Brity. Britové neměli Ribbentropa v lásce pro jeho tupou beztaktnost. Ribbentrop dával Britům rady, jak si mají udržovat rovnováhu s Ruskem a vůbec nevycítil ty jemné nuance, že Britové se sami považují za experty světa v mocenské politice a že se vždy snažili radit hlavně Němcům, jak mají chránit Německo na východě. Nejvíce Goringovi vadilo i to, že Ribbentrop, když byl představen králi, tak ho pozdravil „Heil Hitler“, což Britové nezkoušou nikdy a považovali to za urážku koruny. Hitler Ribbentropa hájil a Goring si stál za svým a vysvětloval Hitlerovi, že to je stejné jako kdyby Rusové k němu poslali svého velvyslance a ten by vůdce pozdravil sevřenou pěstí a řekl: Ať žije komunistická revoluce!“ Goring se snažil všemožně rozmlouvat vůdci jeho hlavního diplomata. Poukazoval i na to, že Ribbentrop není dobrý diplomat, nemá potřebný intelekt a vzdělání. A že to, že Ribbentrop zná pár nafoukaných anglických lordů ještě neznamená, že má nějaké opravdové„styky“.

Hitler neustoupil a Ribbentropa neodvolal. Zárukou mu bylo to, že Ribbentrop ho zbožňoval a navíc Ribbentrop neprosazoval vehementně své myšlenky a Hitler potřeboval, aby byly prosazovány myšlenky, které on sám pokládá za nejlepší a správné. To ovšem neznamená, že by mezi Hitlerem a Ribbentropem nedocházelo k rozepřím i k ostré výměně názorů. Přesto nakonec Ribbentrop plnil vůdcovy příkazy což dokládá i fakt, že Ribbentrop zůstal Hitlerovi věrný až do jeho smrti. Ribbentrop nic nepovažoval za nemožné pokud šlo i o příkazy směrem k podřízeným. Tak jak byl naučen od Hitlera, že rozkaz se musí vykonat, přesně v tomto duchu jednal se svými podřízenými. Co pokládal za samozřejmost u sebe a vyžadoval sám od sebe, přesně to vyžadoval od svých podřízených.

Ribbentrop byl od počátku své politické kariéry jakýmsi outsiderem. Mnozí mu nemohli zapomenout, že se z obchodníka s vínem vyšvihl až na post diplomata a ministra zahraničí. Přestavěl celé ministerstvo zahraničí, jehož kvalita se tím zhoršila. Byl zcela oddán ideji nacionálního socialismu, vrhl se do práce s překypující energií a se všemi výhodami i nevýhodami amatéra. Byl energický a rychlý, což bylo pro dosavadní zavedený státní úřednický aparát něco zcela nepříjemného a nového. Byl neoblíbený a proto se mohl spolehnout jen na úzký okruh spolupracovníků. Jelikož měl smysl pro povinnost, která navíc pramenila z jeho naprosté oddanosti vůdci, mnohokrát si Ribbentrop, zavalen prací povzdychl: „Já prostě musím všechno dělat sám..“ Ribbentrop byl citově závislý na vůdci, Jakmile dlouho nepřicházel žádný rozkaz od vůdce, upadal do depresivní nálady. Jakmile se situace změnila a příkaz přišel, Ribbentropovi se nálada okamžitě pozvedla k lepšímu. Pro Ribbentropa byl Hitler „Bůh“.  

                                                                      -ed-