Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
Hitler potřeboval Goebbelse a Goebbels potřeboval Hitlera. Oba muže sblížilo právě to, že životy, které považovaly za zpackané a nenaplněné, se v osudovém okamžiku proťaly a vzniklo nebývale silné pouto dvou mužů, kteří společně začali utvářet dějiny k obrazu svému. Tyto dva muže spojovalo mnohé, nejen jejich názory, byli si blízcí i povahově a i osudově. Oba dva totiž měli trpkou zkušenost, že nemohli v životě uplatnit to, čím chtěli být. Hitler se nestal malířem a dokonce ho posléze odmítal i vojenský sbor a Goebbels chtěl být původně spisovatel a básník a taky ho odmítal vojenský sbor, protože byl mrzák. Hitler se na uměleckou školu nedostal, Goebbels měl větší štěstí, studoval v Bosně starou filologii, dějiny a germanistiku. Goebbels, zrovna tak jako Hitler, nebyl oblíbený v kolektivu vrstevníků. Jeho nízký původ a útrpná role životního mrzáka mu nepřidávala žádné body k dobru. Zánět kostní dřeně, kterým onemocněl ve čtyřech letech způsobil, že mu zakrnělo holenní svalstvo a i přes veškerou tehdy dostupnou možnou léčbu nakonec vedlo ke vzniku tzv. koňské nohy. Goebbels to nesl velmi těžce a nazýval svůj osud „můj zpackaný život“. Školní léta a dospívání vnímal Goebbels podobně jako Hitler ta svá, jako totální propadák. Ačkoli Goebbels patřil mezi výjimečné studenty a byl jedním z nejlepších, působil arogantně a domýšlivě i nepřátelsky. Goebbels taky těžce nesl, že je synem nádeníka a děvečky ze statku.
Po občanské válce a pak po první světové válce Gobbels pochopil, že občanská pospolitost selhala úplně totálně. V té době procházel jeho vnitřní citový svět dalším otřesem, kdy jeho láska k zámožné zámecké dívce byla sice opětována, nicméně si trpce uvědomoval své nízké postavení, svůj úděl mrzáka a ani členství v katolickém spolku Unitas ho nenaplňovalo tak, jak předpokládal. Goebbels trpěl hluboce zakořeněným pocitem méněcennosti což překrýval navenek právě notnou dávkou arogance, nepřátelství a domýšlivosti. Goebbels dlouho věřil v křesťanského Boha, leč jeho silné pouto v tuto víru se později úplně zlomilo. Vinil Boha za to, že je mrzák i za to, že jako skvělý absolvent školy, nemůže najít žádné odpovídající zaměstnání. Zaměstnání pak našel díky jedné své přítelkyni v jisté filiálce drážďanské banky, ovšem jen na několik měsíců. Pak strádal a hladověl a tak se vrátil zlomený zase k rodičům, což považoval za další prohru a ránu osudu. V té době mu zemřel i nejlepší kamarád Richard Flisges. Goebbels začal být nemocný na těle i na duchu, začal nenávidět lidi, sebe a jeho svět dosavadní víry se zhroutil. Goebbels v té době napsal i román, kdy do úst svého hlavního hrdiny vložil slova, že je jedno v co člověk věří, hlavně že věří. „Čím silnějším a větším činím víru, tím větším a silnějším se stávám.“ Tato slova Goebbels pozdvihl nad Boha a věřil jim tak, že si utvořil Boha vlastního.
Koncem roku 1919 napsal Goebbels fragment dramatu s názvem „Boj dělnické třídy.“ Následovala propagace dramatu „Die Saat“ , jehož ústřední myšlenku bychom mohli shrnout tak, že "..až dělnická třída procitne a postaví se na odpor proti porobě a útlaku, zaseje semeno pro nové pokolení, které dozraje v silného, krásného a nového člověka.“
Goebbels velmi podrobně studoval dílo materialistických teoretiků Marxe a Engelse, dokonce četl i Dostojevského a Nietzscheho a ze všech děl si poskládal nějaké vize. Odrazilo se to i v jeho disertační práci, kde mimo jiné uvedl, že rozum a znalosti hrají v životě národů druhořadou a naprosto podřadnou roli a to tak zůstane navěky. Vzhledem k tomu, že Goebbels těžce nesl svou znevýhodněnou materiální existenci, utvořil si názor, že materialismus je kořenem všeho zla. A zrovna tak jako u Hitlera a Rosenberga se u něho začal vyvíjet tzv. syndrom jediné pravdy, že mezi materialismem a židovstvím je vzájemný vztah.
Abychom pochopili plně, proč se Goebbels stal zapřísáhlým nacistou, musíme si vysvětlit, že jeho vztah k Židům byl ze začátku přívětivý. Dokonce se setkával s jistým Dr. Josephem, rheydtským židovským právníkem a vedli hovory o literatuře. Goebbels považoval Židy za chytré, mimořádně nadané a způsobilé v zacházení s penězi, ostatně bylo na ně pohlíženo pořád jako na normální Němce, protože i oni přece bojovali za první světové války za vlast a císaře. Zlom nastal právě v té době, kdy Goebbels jako vášnivý čtenář zalistoval v knize Spenglera „Zánik Západu“ a četl i historickou morfologii Nietzscheho epigonů, kde Nietzsche varuje, že všechny kultury jsou podřízeny věčným zákonům vzniku a zániku a že materialistické období průmyslu tvoří civilizaci, která je počátkem zániku všech kultur. Goebbels začal své mylšení přetvářet. Vzhledem k tomu, že měl velmi drsnou zkušenost i z filiálky kde chvíli pracoval a byl svědkem inflace i toho, jak malí drobní střadatelé přicházejí o své úspory a židovští spekulanti si tu a tam přišli k bohatství, posunutí myšlení k nenávisti materialismu a židovstva bylo otázkou krátkého času. Goebels se utvrzoval v názoru, že židovský kapitalismus a jeho podvodný marxismus, neboli burza a marxismus, jak to nazval později, sledují jediný cíl a to, odstranění národní vlády a převedení jednoho kapitálu do rukou a moci jednoho burzovního kapitálu Jidáše.
Paul Joseph Goebbels po promoci zaznamenal, že svět o něho nestojí. Jeho trpká zkušenost, že nemůže najít uplatnění na trhu práce, že nezaměstnanost roku 1921 je hrozivá ho utvrdila v dalším názoru, který už klíčil a totiž, že společnost potřebuje radikální změnu. V této velmi dramatické době, která nebyla jednoduchá, se Goebbels setkává s Hitlerem, s hnutím a formující se ideologií nacismu. V Goebbelsově osobnosti můžeme najít i jakýsi destruktivní rys. Sám sebou se zvláštně kochal a byla mu blízká i jakási autosugestivní prolhanost. Goebbels tak, jako mnoho sociálně deklasovaných, poválečnými událostmi vykolejených a výmarských systémem zklamaných lidí, kráčel cestou Hitlera. Goebbels byl přesvědčen, že musí zachránit Západ, tak totiž vnímal a chápal nacionální socialismus.
Když Goebbels vstoupil do politiky v letech 1924-25 psal už o tvůrčím kapitálu v průmyslovém sektoru a burzovním kapitálu jako o hlavním nepříteli číslo jedna. Burzovní kapitál nebyl dle něj už tvůrčí, nýbrž příživnicko-uchvatitelský. Není již spojen se zemí, je bezbřehý a mezinárodní, nepracuje produktivně, ale vznikl do normálního procesu, aby z něho vysával procenta. A co bylo ještě v té době zatím jen teorií vyšinutého mrzáka, se později v kruhu stejně smýšlejících mužů stalo neoddělitelnou součástí víry, která byla povýšena na nové specifikum nové politiky.
Goebbels již takto myšlenkově vytvarovaný se v roce 1924 připojil k hnutí a v roce 1925 už hlásal, že národně socialistická politika už je politika zázraku nemožného a v duchu silného génia, který v chaosu doby vede národ na vlnách nové doby. Goebbelse, zrovna tak jako Hitlera, poháněla hlavně víra, ta byla nejsilnějším hybatelem všech věcí budoucích. Svůj život spojil s Hitlerem a tak se zúčastnil začátků nacionálního socialismu v severním Německu, vzestupu NSDAP v Berlíně a začala se utvářet i propaganda, ve které se stal mistrem. Hitler stále více pronikal do Goebbelsova vědomí a Goebbels stále více pronikal do vědomí Hitlera. Díky Georgovy Strasserovi (Hitlerův zmocněnec v severním Německu) se Goebbels dostal nakonec do blízkosti Hitlera. První a osudové setkání těchto dvou mužů proběhlo v duryňském Výmaru 12. července 1925. „Jak jej miluji..“ poznamenal si pak Goebbels do deníku. Goebbels Hitlera obdivoval naprosto nekriticky a vroucně. Citujme si slova, která jsou jasnou ukázkou muže, který našel smysl toho, to co hledal: „Do té doby jste byl mým vůdcem. Tady jste se stal mým přítelem. Přítelem a mistrem, se kterým se cítím naprosto spojen společnou myšlenkou.“
-ed-
