„Copak to čtete, pane?“, „Kohl, nebyl zvědavej, to je politika, tomu voni nerozuměj“, „Mno, panečku politika a jakej má dnes kabát?“, „Poslouchaj, Kohl, o jakým kabátě to mudrujou?“, „No, já jenom, že politika má dycinky nějakej k
Kterak si USA uřízly ostudu se špionáží
Američané si tenkrát vybrali planinu nedaleko čtvrtmilionového města Adana v Turecku. Zařídili se na vojenské základně Incirlik. Představte si takové prvotřídní vojenské letiště, s patřičnými technickými vymoženostmi té doby, pod zemí i nad zemí. Vzrušující místečko, kde nechybí ani kantýna s televizorem plným turečtiny a nějaká ta hrací bedna se tam taky najde. Kolem erárních budov kde se vzali tu se vzali hoši v nic neříkajících mundúrech, které ovšem neměly žádné označení, nebyly ani vojenské, ani sportovní ba dokonce ani firemní. Tihle podivní chlápkové byli američtí piloti. Ovšem kdo to nevěděl, ten by to opravdu nepoznal. Ti piloti patřili k jednotce, která se jmenovala deset lomeno deset. V hangárech se s nimi objevila i zvláštní letadla. Měla tvar štiky a takový nevýrazný nátěr, šedivě tmavý. A tahle letadla se čas od času ve slunečném počasí vznesou a krouží si jakoby nic hodně vysoko. Tyhle neohlášené podivné lety se pramálo líbí hlídkám na íránské hranici a v Teheránu, a už vůbec se nelíbí radarové stanici na sovětsko-afgánské čáře. Sovětští pozorovatelé zjistí, že tahle drzá letadla nedodržují pravidlo nenalétávat ani v abnormální výšce nad výsostné území druhého státu. Štičí letadla mají vskutku zvláštní trasu na to, že se tváří oficiálně jakože meteorologická. Na svá pozorování mají nezvykle dlouhou trasu a složitou. Po startu si to zamíří rovnou k východu, letí víc než 600 kilometrů na jih až nad Teherán a zase dalších 800 km přímo na východ k Maškadu, kde se sbíhá sovětská, íránská a afgánská hranice. Všichni mají hlavu v pejru, cože je to za letadla? Letadla jsou velmi zvláštní, mají neobvykle dlouhá křídla v rozpětí skoro 25 metrů a vydrží plachtit dlouhé hodiny ve výšce dvaceti až třiceti metrů. Tak vysoko nedosáhla tenkrát ani konvenční protivzdušná obrana!
Vychytaná letadla mají svýho papínka, hlavu vědeckou pomazanou, slavného konstruktéra, inženýra C. L. Johnsona. Jsou užitečná a prospěšná, dle nadšeného vědce jsou i experimentální a dostanou proto vychytaný název Utility-2. První z těchto strojů stál v roce 1955 na továrním letišti firmy Lockheed. Jeho nádrže na pohonné palivo o kapacitě 3780 litrů zaručovaly s přehledem dolet až čtyři tisíce kilometrů bez mezipřistání. V literatuře se uvádí, že šlo o turbínový motor značky Pratt and Whitney. Byl poháněný zvláštním druhem kerosinu s vysokým bodem varu kole 165 stupňů Celsia, byl to záměr, aby letadlo vydrželo co možná nejdéle ve vysoké výšce, proto byl motor poháněn tak nekonvenčním palivem. V srpnu 1955 měli možnost letečtí vojenští experti vidět snímky pořízené z tohoto letounu, v americkém štábu se objevily fotografie označené razítkem – SECRET. To, co viděli, je okamžitě přivedlo na myšlenku, jak využít tyto stroje, které jsou za letu schopny leteckou kamerou z abnormální výšky vyfotit i golfové míčky na hřišti. A tak se Johnson, Bissel a Land shodli, že tohle se musí maximálně do puntíku využít, vypracovali návrh a ti nahoře uznale kývali hlavami a byli všichni spokojeni.
Americký publicista Sanche de Granont potvrdí, že sovětská protivzdušná obrana věděla od počátku akce o návštěvách strojů bez označení. Radarové hlídky registrovaly jejich dráhy, bedlivě sledovaly. Ovšem až do roku 1958 se skutečně nevědělo, co je to za stroje. Nejblíže k odhalení tajných letounů byli tenkrát Japonci. Asi 65 km od Tokia na sportovním letišti Fogisava, kde se vzal tu se vzal, letoun tvaru štiky přistával. Přistál na břicho, podvozek ani nestačil vysunout a zvědaví Japonci se okamžitě běželi podívat, co je to za pozoruhodný stroj a bylo jim jasný, že jde o nouzové přistání. Fotoaparáty blýskaly, kamery vrčely, kdo by si nechal ujít snímečky takové senzace. Za patnáct minut po této příhodě přistál vedle štiky vrtulník amerického námořnictva, vyskákali urostlí civilisté, v podivných mundúrech bez jakéhokoliv označení, v rukou měli zbraně a nekompromisně přinutili zvědavé Japonce k okamžitému rozchodu. Plachtař Eiichiro Sekigava byl přítomen celé situaci a popsal svůj nevšední zážitek v Air Review vcelku podrobně.
Šéfové amerických výzvědných organizací moc dobře věděli, jakou sílu má sovětská rozvědka. A tak se sešli čtyři významní muži – Bulganin, Eden, Faure a Eisenhower, dne 18. srpna 1955 k tajným rozhovorům s plány, jak uklidnit hysterické lidstvo a vůbec svět, který se z druhé světové války ještě zdaleka nevzpamatoval a měl ji v živé paměti jako strašáka. Diskutovalo se o problémech odzbrojení, o německých záležitostech, o vztahu Západu a Východu, o zajištění evropské bezpečnosti. Prezident Eisenhower měl vnuknutí a přišel s nápadem „otevřeného nebe“. Tato operace měla být jedním z prostředků jak docílit odzbrojení. Šlo o vzdušný inspekční systém. Letadla jednoho státu by mohla volně létat nad výsostným územím jiného státu, odposlouchávat, fotografovat a sbírat informace o čemkoliv. Něco jako, že kdyby každý věděl o každém všechno, nebylo by potřeba zbrojit a nikdo by nemohl docílit vojenské převahy. Takže by ve finále došlo k automatickému odzbrojení všech. Ovšem nenechte se mýlit tou přemírou dobroty o blaho světa, jádro pudla téhle kabátkem zahalené superakce bylo v něčem úplně jiném. Generálům USA šlo hlavně o to, jak dostat svá letadla nad celé území Sovětského svazu. Své špionážní politice prostě jen navlékli slušivý kabátek. Samozřejmě, že na tohle Sověti nepřistoupili. A tak zklamaný Eisenhower, kterému Sověti kabátek nepochválili, nakonec kývl na nápad těch tří spiklenců Johnsona, Landa a Bissela a dal jim zelenou k použití Utility-2 k výzvědným letům nad Sovětským svazem a už jaksi bez kabátku.
Než se nasadily do akce štiky, koumaví a podnikaví Američané nezaháleli a vyzkoušeli špionáž přes tzv. meteorologické balony. Samozřejmě jich museli pět set sestřelit na východ od Západu, jelikož si Američani usazení v Evropě na všech možných postech od poslíčků až po poradce vlád, pozdě uvědomili, že jde o nerentabilní podnik a tak zastavili raději pak i jejich starty. Pochopitelně se v žádném sestřeleném balonu nenašly žádné meteorologické přístroje, protože tam žádné nikdy nebyly. A tak si řekněme pěkně bez obalu, co se v nic našlo, tak například automatické kamery s exponovanými filmovými pásy a na nich nebyl Superman, nýbrž povedené fotografie sovětského území a jiných, tehdy socialistických, států. Tenkrát se vyměnilo pár velmi ostrých nót a Washington D. C. se snažil obalamutit svět což nebyl takový problém, že šlo o nejmírumilovnější vztahy, že si chtěli jen zjistit větrné proudy, atmosférický tlak, hustotu ovzduší, smog, že jde jedině a jedině o bezpečnost letecké dopravy a že co si to na východě všechno nevymyslí, že oni, Američani, by přece nikdy nikomu nic...Sovětské pohraniční radarové stanice zaznamenaly od roku 1945 na stovky neoprávněných přeletů přes státní hranici. Cizí piloti se snažili koukat jim do talíře s neotřesitelnou zarputilostí, až se stalo, že prostě dostali zásah. Katapultovaný pilot se padákem snesl k zemi a vždycky měl stejnou odpověď: „Sorry, já jsem meteorolog a vzdušnej proud mě zanesl až k vám, to jsem blázen, kde to jsem, žejo, to bych nečekal..“, a někdy následovala ještě ostrá nóta a omluvná odpověď z druhé strany. Prostě to byla hra na schovku a kdo že déle vydrží pykat a kdo že se líp schová, ovšem všechny strany věděly přesně wocogo. Navíc Sověti měli své informátory taky na správných místech a tak brzy dostali echo, že se leteckému „načumování“ přes plot říká v americkém leteckém žargonu „spoofing“.
Jakmile na scénu vtrhl Utility-2, CIA s generály se rozhodlo konat. Pokusili se o první výzvědný let do vnitrozemí Sovětského svazu. V tajných letech vesele pokračovali, s větším či menším úspěchem, bezmála čtyři roky. Všichni si mnuli ruce a gratulovali si navzájem, no aby ne, když na jejich stolech se skvěly fotografie sovětských letišť, speciálních zbraní, ponorkových krytů či odpalovacích základen. Ministr národní obrany USA Thomas S. Gates se nechal slyšet: „Mohli jsme tak nahlédnout do velmi důležitých vojenských zařízení a do válečné produkce. Už máme ponětí o problémech přípravy a o současném stavu a umístění ozbrojených jednotek. Chtěl bych poukázat na to, že se nám teprve nyní podařilo zmapovat jejich skutečnou vojenskou sílu a došli jsme k závěru, že jsou na válku připraveni lépe, než sami přiznávají.“. A tak projekt výzvědných letů nad východem musel dostat tu správnou karnevalovou masku ke svému kabátku. CIA zmizela do stínu a za zvuku fanfár se do popředí přihrnula nová síla a pýcha Američanů National Advisory Committee for Aeronautics, no prostě NACA. Ve vědeckých kruzích to šumělo uznáním a pochvalou co se týkalo výzkumných letů a tak se NACA rozhodla, že si pěkně rozšíří svou působnost i nad Evropou. Proč by ne. Bez dalšího utajování si zařídili dvě další základny pro starty letadel Utility-2, jednu základnu hezky v západoněmeckém Wiesbadenu a druhou pěkně v britském Lakenheathu. Však se o nich hovořilo a psalo, proč by ne. Ovšem nehovořilo se a nepsalo o dalších dvou základnách, které si nechala CIA a kula si svoje pikle v turecké Incirlik a japonské Atsugi. To mělo svá úskalí. Hned první rok letů havarovali tři ze sedmi velmi zkušených pilotů, kteří zalétávali nové stroje. Nad Nevadskou pouští přišel o život Robert Siecker, nedaleko Kaiserslauternu se zabil Howard Carey a nad Arizonou Everett.
A pak přišlo historické datum, které se zapsalo do dějin americké letecké špionáže asi největšími písmeny : 1. květen 1960. Ministerskému předsedovi Chrusčovovi byla sdělena neprodleně tato zpráva – Protivzdušná obrana sestřelila americké letadlo, vrak je přepečlivě hlídán, pilot se zachránil a je zajištěn. Jmenuje se Francis Gary Powers a podepsal protokol: „Přiznávám, že jsem se provinil přeletem nad sovětským územím, a tím, že na místech, která byla označena předem na mapě, jsem zapínal a vypínal zvláštní zařízení umístěné na mém letadle. Domnívám se, že mi to nařídili proto, že jsem měl za úkol shromáždit zpravodajský materiál o Sovětském svazu.“ Přesto, že se ve stejný okamžik totéž dozvěděl Washington, přesto, že o tom věděl i ministr zahraničích věcí Herter, i ministr obrany T. S. Gates a šéf CIA, přesto, že o tom vědělo i dalších pár lidí a dokonce i prezident Eisenhower, nikdo pro Powerse nehnul ani prstem. Nechali ho svému osudu. A aniž to tenkrát všichni ti potentáti tušili, odstartovali jednu z nejvážnějších, historicky nejpozoruhodnějších, mezinárodních zápletek od konce druhé světové války.
-ed-
