Jak jsem nešla na italskou svatbu aneb víš s kým spíš?

  „Tomu neuvěříš, budu se vdááávat“ řítí se kavárnou k mému stolku, kde na ní už deset minut čekám. Nikdy nebyla moc přesná, ovšem akademickou čtvrthodinku jsem jí tolerovala. Několik hlav v podniku s sebou trhlo a otáčí se směrem,

Její obličej září takovým nefalšovaným nadšením, že by zastínil snad i záři slunce. „Pěknej rozruch si způsobila, řveš jak na lesy, tak proto si mě sem vytáhla?“ usmívám se a srkám tonik. „Ty bláho, jo, jdu pozdě vím to, hlavně mi nedělej přednášku, že přesnost je výsadou královen, to už znám.“ sedá si a mává rukou na pingla. Tváře jí žhnou jak rudý květy, tuším, že to myslí vážně s tou svatbou. Pingl se přišoural „co to bude, slečno?“, „Kávu a vodu..jo neperlivou, oukej?“, „Oukej“ zabručí a šourá se zase pryč. „Bóže, ten chlap by měl dostat metál za nejpomalejšího pingla na světě..“ utrousím poznámku a ona se rozřehtá jak kůň. Prohlížím si ji a usmívám se. Nevídaly jsme se teď už tak často jako dřív za studentských let, byla navíc vždycky šílenej živel, nebyla s ní nuda a byla taková plná emocí, že to s ní občas mlátilo ode zdi ke zdi. Uměla se pro všechno okamžitě nadchnout tak, že to člověka až kolikrát děsilo. Nakloní ke mně hlavu „budu se vdávat, není to úžasný?“ oči jí září a třepotá rukama nad hlavou. „Pavel tě požádal o ruku?“ ptám se jakoby nic. Pavel byl totiž její dlouholetá známost. Taková ta známost na pokračování. Pořád se rozcházeli a pak zase usmiřovali a zase rozcházeli a zase usmiřovali. Pořád dokola stejný scénář. „Kdepak Pavel“ prohlásí lakonicky „s tím je definitivní konec“ mává rukou jakoby chtěla odehnat zlý sen „beru si Itala!“. Civím na ní udiveně „Itala? Jakýho Itala? Ty máš nějakýho Itala?“ kroutím hlavou jakože tomu nemohu uvěřit. „Nó..je to Ital tak napůl..jeho matka je Italka z nějaký šlechty dokonce, představ si to, šlechtična..nó a otec je normálka vobyčejnej Čéééch.“, „Kde si k němu přišla? Jak dlouho ho znáš?“ chrlím otázky, páč tohle je pro mě fakt novinka. „Ále..na jedný takový párty co jsme měli, víš jak chodím na třídní slezinu, tak jsem pak šla ještě do jednoho podniku s holkama no a tam..prostě..takovej fešák víš, kdybys ho viděla, urostlej, měl šmrnc a krááásně voněl a má pěknej zadek..“ zasní se „jo a znám ho necelý dva měsíce..“ Pingl se přišoural a postavil před ní objednané nápoje „tak prosím, slečno“, „dík“ mrskla po něm očima. Pingl se zase odšoural. „Takže ho znáš ani né dva měsíce a chceš si ho vzít? Si už normální?“ valím oči a opět kroutím hlavou „a ještě ke všemu je nějakej Ital, to bude horká hlava, jiná mentalita uvědomuješ si to?..tyhle typy jsou ne-vy-po-či-ta-tel-ný..“ zdůrazňuji poslední slovo. Třepotá rukou, obrací oči v sloup a dělá ksichty „ty si hrozná, ve všem vidíš jenom katastrofu, buď pozitivní, buď happy, buď cool..je zábavnej, a hlavně je dobrej v posteli..“ šibalsky na mě mrká a směje se. Dobrej v posteli, tak tenhle argument mně prostě přijde naprosto nepodstatnej. Představa, že si někoho uvážu na krk na celej život jen proto, že je dobrej v posteli, mě osobně už z principu vždycky děsila. Dívám se na ní a kroutím hlavou. „No co je, co zas máš, prostě bys ho musela znát, je fantastickej a bude to italská svatba..spousta dobrot, pití, budu mít exkluzivní vohoz, jo a bude to na zámku, chápeš?“ šťouchá do mě loktem, když vidí jak mlčím a dělám ksichty. „A co Pavel? Ten byl přece taky podle tebe fantastickej, když si s ním začínala..ví to vůbec, co chystáš?“ ptám se, „Neví, nemusí vědět všechno, rozešli jsme se..“, „Už zase? Po kolikátý už?“ rejpnu si, prostě mi to nedá. „Ježišmarjá, nech toho furt, ty si horší než moje máti..prostě si beru Itala a ty mně půjdeš za svědka, bude to úžasná svatba, uvidíš.“ rozplývá se a srká kávu. Za svědka, no skvělý, to mně scházelo nějaká italská svatba. „Hele, já si myslím, že by ses neměla unáhlit..svatba je prostě životní rozhodnutí, to není jako když si jdeš koupit housku do krámu..“, „Jééé, to sem přesně čekala, že budeš zase mentorovat, nech to na mně, vím co dělám, věř mi..“ mrká na mě jedním okem a usmívá se jak měsíček na hnoji. „Tak jo, jak myslíš, je to ostatně tvůj život, to je fakt..dobře, půjdu ti za svědka, co už s tebou..“ usmívám se přesto, že se mně ta představa vůbec nezamlouvá. Ovšem nemůžu ji zklamat, je tak nadšená a už se zřejmě vidí v princeznovských bílých šatech. „Miluješ ho?“ vypálím otázku. „Jasně, že ho miluju, tss proto si ho beru.“ vyhrkne vzrušeně. „Tak jo..“ rezignuju a mávám na pingla, že platíme. „Pošlu ti pozvánku, jasný? A žádný výmluvy, svatba bude za měsíc, tak si nic nedomlouvej, jsi můj svědek, nezapomínej na to..“ vytahuje peněženku „nech to, dnes platím já.“ Pingl si bere bankovku a hledá drobný nazpátek. Se slovy „drobný si nechte“ se obě zvedáme a míříme k východu. Venku mi ještě nezapomene několikrát připomenout, že svatba je za měsíc a že musím jít za svědka a že mi přijde pozvánka brzy. Kývám souhlasně hlavou, že tomu rozumím a že na to nezapomenu. Rozloučíme se a rozcházíme, každá svou cestou.

Měsíc už dávno uplynul a pozvánka nikde. Ani kamarádka se neozývá přesto, že se jí snažím několikrát kontaktovat. Mobil nebere anebo je nedostupná. Ticho po pěšině. Pouštím to z hlavy, vím, že občas má takové bláznivé výkyvy. Asi svatbu posunuli. Nejsem typ, co honí kamarádky každý den, takže mi to ani nepřijde divný. Když už to nečekám, ozývá se, do mobilu něco drmolí a že se musíme sejít, že je to životně důležitý (jako vždycky!) a že si musím udělat čas. Mířím zase do kavárny. K mému překvapení je tam první. Sedám si a objednám si kávu a tonik. Když se pingl odšourá připravit moji objednávku, vyhrkne vzrušeně „budu se vdávat“. Zírám na ní jak z jara, dělá si ze mě už srandu? „Co to meleš, vdávat si se měla už před dvěma měsíci a pozvánka nikde, ani ses neozvala a mobil..“ , „Jsem těhotná, beru si Pavla, svatba je za 14 dní a jdeš mi za svědka..“ chrlí ze sebe a tlumí hlas. Cože je – těhotná? Zírám o to víc. „Nedívej se tak na mě, neříkej nic, nechci nic slyšet, byl to totální kretén ten Ital, mělas pravdu, jsem zase s Pavlem..“ mele potichu s hlavou nakloněnou přes stolek blízko ke mně tak, že cítím i její dech. Pingl mi přinesl pití. Okamžitě do sebe klopím tonik i když asi panák by byl lepší. „Ty si bereš Pavla? Ty si s ním těhotná?“ ptám se jak debil i když mám nejasné tušení, že těhotná je asi s někým jiným. „Beru si Pavla prostě..tečka..nerozmazávej to furt..“ ošívá se a vyhýbá se odpovědi. Kdo je asi otec dítěte si dokážu domyslet. Chvíli ještě debatujeme, udílí mi instrukce co a jak a pak se opět před kavárnou loučíme a ona mi ještě šeptá do ucha „nezapomeň, nikdy neexistoval žádný Ital, jasný?“ Každá jdeme zase svou cestou. Jo, je mně to jasný... :-)

                                                                 -ed-