Na stole zazvonil telefon. „Ano, slyším..“, „Ahoj, nechceš jít na výstavu? Dostala jsem dva lístky a Mirek se mnou nechce jít, nemá na to prej buňky..“ a zazněl její zvonivý smích.
Nakonec mě přemluvila. Prý to bude úžasný umělecký zážitek a pak si skočíme na kafe. Výstava moderního umění? Proč ne? A tak jsem to brala jako příjemné zpestření jednoho odpoledne.
Když jsme dorazily na místo, u dveří nás zkontroloval nějaký mužský, asi jestli nemáme zbraně nebo tak něco. Natrhl nám vstupenky a s vážnou tváří nás pustil dovnitř. Přišlo mi to, že jdu na pohřeb a ne na výstavu. Překvapilo mě to liduprázdno. Výstava byla uspořádána ve třech větších salóncích a věřte nebo ne, byly jsme tam jen my dvě a ten týpek u dveří.
„To je vtip? Vždyť tu není ani noha..“ podotkla jsem dotčeně. „Nebuď pesimistická, alespoň se nemusíme tlačit..“ usmívala se rozverně a spiklenecky mrkla. Pokrčila jsem rameny a začala jsem obcházet vystavená díla. Ona zmizela do sálu vlevo. Zastavila jsem se u obrazu či snad jakési plastiky? Vypadal jako díra a uvnitř byla změť něčeho co vypadalo jako ostnatý drát. Chvíli jsem přemýšlela co to asi vyjadřuje, napadalo mě toho fakt docela dost, dokonce i Ježíšova hlava, ovšem to jsem nakonec zavrhla. Pak jsem se nechala tedy poddat a podívala se na název obrazu. Jmenoval se „Frustrace“. Aha? Tak jo.
Zkoušela jsem štěstí u druhého obrazu. Na velké ploše byla změť různých barev, prolínala se a jakoby tryskala ze středu do všech stran v různých úhlech. Normálně by člověk řekl mazanice, ovšem tady jsme byly na výstavě, laskavě. Marně jsem se snažila porozumět, co mi umělec sděluje. Zase jsem byla za blbku prostě. Obraz se jmenoval „Výkřik“. Obešla jsem takhle celý sál a ani u jednoho obrazu jsem se s názvem netrefila.
Začala jsem propadat lehké panice, že prostě nezvládnu ani poznat, co na tom obraze je. Marně jsem hledala nějaký obraz, který by byl opravdu obraz, jestli mi rozumíte. Třeba aspoň náznak něčeho jako strom, nebo auto, nebo krajina, nebo portrét, motýl, chápete? Cokoliv, co by alespoň vzdáleně připomínalo něco jiného než skvrny, cákance, dráty, změti kovů, plechovek a barev.
Všechny obrazy vyjadřovaly nějaké emoce a psychické stavy a podle toho nesly i název. Jako třeba Strach, Úzkost, Frustrace, Výkřik, Euforie, Hysterie atd. Prostě mazec. Když jsem stála u obrazu, který se jmenoval Porod, s hlavou nakloněnou na stranu a se špičkou jazyka venku, pekelně jsem se zrovna soustředila, abych to uhodla, ozval se její překvapený výkřik: „No to néééé. Pojď sem, okamžitě!..co to je tohlencto, co to jééé? Je to, TO, co si myslím já?“ hulákala jak na lesy.
Prošla jsem rychle druhým sálem, kde byly nějaké plastiky podivných špičatých a oblých tvarů a vešla jsem za ní do třetího, posledního sálu. Zde byly vystaveny různě veliké rámy a z nich vždy trčel nějaký kus lidského těla. Pak tam bylo něco jako neidentifikovatelné „sochy“, zřejmě asi nějaký pokus o torza a tomu všemu korunovalo uprostřed něco, co mělo podivně bílošedou barvu a vypadalo to jako megaobří penis. Povrch byl hladký a jakoby leštěný. Prostě penis. „No vidíš to, vidíš to? To je penis, normálně obří p-e-n-i-s..,“ důrazně vyslovovala každou slabiku jako bych byla hluchá. „To se mi snad zdá, tohle že je umění?“ vykřikovala a skoro poskakovala kolem a smála se fakt jak blázen. Ještěže tam nikdo jiný nebyl!
„Já ti říkám, že to penis nebude, o co se vsadíš? Je to alternativní umění abys věděla.“ řekla jsem pyšně a suverénně, poučena z prvního sálu. „Tak schválně, když to nebude penis, platím dnes útratu, platí?“ pokračovala jsem s jistým ledovým klidem. Dívala se na mě pochybovačně. Byla jsem si naprosto jistá, že to bude zase nějaká umělecká kontura psýché. Přikývla na souhlas. Obě jsme zvědavě, jako na povel, přikročily k prťavé tabulce, podívat se na název díla. Název díla zněl „Penis“.
Dostala jsem pomyslnou obrovskou facku jak řemen. Ona propukla v huronský smích a přesto, že byla v kostýmku a na jehlách, začala se fakt mlátit rukama do stehen. Já jsem stála jako opařená slepice. Tohle jsem tedy brala vysloveně jako těžkou zradu. Tohle byl normálně těžkej podraz od umělce. Naladěná na nějaký fakt sofistikovaný název, jsem si přečetla, že je to obyčejný penis. Stála jsem u toho obřího penisu a nemohla vstřebat, že mě moderní umění zradilo. Že korunovalo ty předešlé mazanice, opatřené těmi psýché názvy, ještě šedobílým obřím penisem, který jako penis navíc vypadal a opravdu se tak jmenoval.
Mezitím ona zmizela v prvním sále a pak jsem jen slyšela opět výbuch smíchu. Vešla jsem tam za ní, ještě pořád otřesena tím, co jsem musela tak trpce překousat. „Tohle je umění jo? Tohle jo?“ smála se, ukazovala na ty obrazy. Chodila od jednoho ke druhému. Vždycky si přečetla název díla a smích gradoval. „Cože, Frustrace? To je normální černá díra a tam pár drátů, to umím taky..“ Pozorovala jsem jí, jak se ohromně baví. Já jsem byla zklamaná, že mně ta výstava v podstatě nedala vůbec nic. Nenaplnila mě ničím, co jsem od toho očekávala. Ani ten smích mi nedala. „Prej Výkřik..já se picnu, ..já bych řekla, že to je výstřik a bude udělanej asi tím obřím p-e-n-i-s-e-m, co říkáš?“ smála se, až jí z očí vytryskly slzy. Smutně a trochu závistivě jsem se dívala, jak se ona ohromně baví a v duši jsem zametala prach.
Když jsme odcházely, měla rozmazané jedno oko, řasenka jí udělala černou cestičku až k bradě. U dveří si vyndala zrcátko a zaujatě si kapesníčkem otírala tvář. Mužný uvaděč a ochranka v jednom, k ní přistoupil a vážně pronesl: „Dojalo vás to, že? Ti dnešní umělci umí dojmout, viďte?“ Zvedla oči od zrcátka, protočila je a obě jsme se rozesmály jak na povel tak silně, že skoro uskočil. Stály jsme tam v těch svých kostýmcích, prohýbaly jsme se v pase a smály. Ten chudák si musel myslet, že nám fakt přeskočilo. Díval se trochu zděšeně, tak jsme mu vesele zamávaly. Ona mu poslala vzdušný polibek a volala : „Jsme do-ja-tý, hlavně z toho penisůůůů..“ Muž zkoprněl a instinktivně si sáhl na poklopec, zřejmě kontroloval, zda není rozepnutý. Výraz, jaký měl, když jsme obě odcházely, vám nemusím popisovat, že? A pak, že mně to nic nedalo, pche!
-ed-
