„Češi si zahrávají s ohněm, jestliže spoléhají na zahraniční pomoc. Protože než ta pomoc dorazí, nebude v tom státě živé duše. Jestliže je Francie skutečně takový blázen, že by na nás zaútočila, povede to k největší porážce..
„Češi si zahrávají s ohněm, jestliže spoléhají na zahraniční pomoc. Protože než ta pomoc dorazí, nebude v tom státě živé duše. Jestliže je Francie skutečně takový blázen, že by na nás zaútočila, povede to k největší porážce Francie v dějinách a pokud se k ní Britové přidají, tak budeme muset opět podstoupit boj do posledního dechu..“ (Ulrich Friedrich Willy Joachim Ribbentrop – ministr zahraničních věcí Třetí říše)
Ribbentrop byl v roce 1936 jmenován velvyslancem v Londýně. Tento muž sloužil jako diplomat ve službách Hitlera. Hitler svému diplomatovi důvěřoval přesto, že tento působil v cizině spíše rozpaky než vážnost. Mezi nacistickými pohlaváry ovšem Ribbentropovo jmenování do Londýna vyvolalo velkou nevoli. Protestoval Goebbels, který Ribbentropovi spíše záviděl a měl podezření, že je příliš velký anglofil. Protestoval Goring, který vůdci radil, ať Ribbentropa nejmenuje do Londýna, protože ten nic o cizích zemích neví a že jeho znalosti o Velké Británii se omezují na whisky a ve Francii na šampaňské. Ribbentrop se přesto těšil u vůdce jisté oblíbenosti. Hitler věděl o hluboké loajalitě Ribbentropa a také o tom, že ho Ribbentrop bezmezně uznává a zbožňuje. Je pozoruhodné jak si uměl Hitler vybírat své muže do týmu, většina ho obdivovala a nekriticky zbožňovala a obdiv k nacismu byl u některých vystupňovaný až k chorobné lásce. Navíc Hitler velmi stál o přátelství s Anglií a to podobně jako Mussolini stál o přátelství s Francií. Během roku 1934 totiž silně poklesly německo-italské vztahy a Mussolini nazýval nacisty v té době barbary. Hrozilo dokonce vážné nebezpečí války kvůli Rakousku. Itálie a Německo se na konci roku 1935 začaly sbližovat v důsledku nepřátelské britsko-francouzské reakce na Mussoliniho „dobrodružství“ v Etiopii. Invaze do Etiopie působila totiž ironicky, protože Mussolini ji mohl klidně získat postupným vyjednáváním s demokraciemi. Navíc Mussolini předpokládal válku s Německem, chtěl mít své vojenské síly brzy zpátky v Evropě než bude Hitler příliš silný. Londýn a Paříž nabídly Mussolinimu kompromis formou dohody „Hoare-Laval“, leč to přišlo vniveč pod tlakem demokratického veřejného mínění, což změnilo Mussoliniho původní záměry a ten začal pohlížet na Německo jako na potencionálního spojence. Sbližování Hitlera s Mussolinim urychlily dvě události během července 1936. Za prvé to byla německo-rakouská smlouva, která odsunula hrozbu anšlusu a za druhé vypuknutí občanské války ve Španělsku (to umožnilo Hitlerovi dohodu s Mussolinim o podpoře Frankových nacionalistů).
Ribbentrop ujišťoval Angličany, že Německo chce být v přátelských vztazích s Velkou Británií a pořád zdůrazňoval, že v Evropě i v „Britské říši“ hrozí neustálá rozpínavost komunismu, kterou nazýval „nejhroznější chorobou“. Mezi anglickými gentlemany nebyl Ribbentrop příliš oblíbený. Neustále se dopouštěl nějakých faux pas a proto si vysloužil přezdívku „Brickendrop“ (autorství tohoto výrazu se obecně přisuzuje karikaturistovi Davidu Lowovi). Ribbentrop naprosto nepochopil, že Britové prostě faux pas v politice neodpouští, jejich protokol chování byl diametrálně odlišný od Němců, tudíž germanofilů bylo mezi britskými gentlemany poskrovnu. Ribbentropova zdvižená pravice při každé příležitosti a jeho „Sieg Heil“ působily mezi britskými diplomaty rozpaky i pohoršení, neboť veškerou vážnost každé ceremonie Ribbentrop nevhodně okořenil hitlerovským pozdravem. Ribbentrop měl velké problémy porozumět britské diplomatické tradici, proto jeho jakékoliv vyjednávání s Brity a vzájemné nepochopení se odráželo i v nechuti některých britských gentlemanů s Ribbentropem vyjednávat. Ribbentrop v podstatě nemluvil o ničem jiném než o otázce komunismu a kolonií. Při těchto rozhovorech zdůrazňoval vůdcovu „touhu po míru“, což byla lež, neboť Hitler ve skutečnosti vůbec neprahl po žádných zámořských koloniích a pohlížel na diskuze o nich jako na prostředek k oslabení britské opozice vůči jeho evropským územním nárokům. Ribbentrop nakonec pochopil, že Britové nesdílí dokonce ani stejný názor na komunismus jako on. Angličané byli vždy znepokojeni, jakým způsobem Ribbentrop prezentoval své názory. Vzhledem k tomu, že Ribbentrop nebyl v Anglii oblíben, snažil se najít nějaké přátele mezi Iry, kde měl větší úspěch. Angličany chtěl získat i tím, že je začne uplácet. A tak požádal prezidenta Říšské banky (Schachta) o příspěvek milion říšských marek a Hitlerovi řekl, že je hodlá nabídnout Churchilovi. Samozřejmě nic z toho nevyšlo, neboť Ribbentropovi se nepodařilo za celou dobu svého působení na velvyslanectví v Anglii získat ke spolupráci kohokoliv skutečně významného.
25. ledna 1936 Ribbentrop podepsal v Berlíně s Mušakódžim pakt proti Kominterně. Jednalo se o velkou nacistickou propagandistickou akci, kdy Ribbentrop spolupracoval s Goebbelsem. V ohnivém rozhlasovém projevu označil Ribbentrop tento pakt za epochální událost, za obrat v obranném boji všech národů milujících pořádek a civilizaci proti podvratným silám. A že je přesvědčen, že ostatní státy budou jednoho dne vděčny vůdci, že rozeznal včas tuto hrozbu světu a on doufá, že všichni ocení nutnost soustředit síly proti činnosti Komunistické internacionály a připojí se k tomuto paktu. Ribbentrop to opět pohnojil, protože to vyvolalo rozpaky u všech ostatních a pro ministerstvo zahraničí to byl přímo děs, neboť tento pakt muselo nějak zdůvodnit Rusům a Číňanům s nimiž doposud mělo Německo těsné smluvní vztahy. Pakt vyvolal i četné rozpory v Japonsku, Italové s ním nechtěli mít nic společného. V Londýně způsobil údiv i zlost, neboť bylo pro některé gentlemany z vysoké politiky nepochopitelné, proč by se měly státy, které se nejméně mohou obávat komunismu a Rusů spojovat proti nim. Což bylo naprosto logické. Jenže Hitler válku plánoval a chtěl, to ještě v té době málokdo opravdu bral vážně. Mnozí se domnívali, že se vše vyřeší diplomatickými cestami. Ribbentrop mohl snad sázet v Anglii jenom na germanofila Edvarda VIII. Jenomže tu byl hrozící odchod tohoto panovníka a ten opravdu podepsal abdikaci a nový panovník Jiří VI. už germanofil nebyl. Připomeňme si událost, která jasně dokazuje, jak britské vyšší politické a šlechtické kruhy pohlížely na Ribbentropa. Když pořádal 13. března 1937 na velvyslanectví svou recepci, kam se sjelo mnoho vznešených zahraničních hostů (včetně korunních princů Řecka, Belgie, Japonska a Saudské Arábie) a mnoho dalších i z londýnské lepší společnosti, přesto ta vybranější skupina hostů včetně šesti členů královské rodiny se zúčastnila konkurenční recepce na rakouském velvyslanectví.
Ribbentrop začal později už mluvit otevřeně o potřebě vojenského spojenectví Německa, Itálie a Japonska a o předtuše nevyhnutelného konfliktu se západními mocnostmi. Jednalo se o plán sjednocení diktátorských režimů proti demokraciím. Hitler měl v Berlíně tajnou poradu, která vešla do dějin jako „Hossbachova konference“ podle jeho vojenského pobočníka, který z ní pořídil zápis. Připomenu nejdůležitější body, na kterých Hitler lpěl a označil je i jako svou poslední vůli v případě smrti. Za prvé - nevyhnutelná nutnost z hospodařských a rasových důvodů , aby Německo anektovalo Československo, Rakousko a „životní prostor na Východě“, v daném pořadí. Za druhé – je žádoucí, aby tohoto rozšíření bylo dosaženo bez války s „nenávistí prodchnutými protivníky“ Německa, Anglie a Francie, ale bude-li takováto válka nutná, musí se odehrát nejpozději v létech 1943-45, po němž Německo by začalo přicházet o své vojenské výhody. Za třetí – německá válečná mašinérie musí v každém případě být připravena k okamžitému obsazení těchto žádoucích území v případě, že Francie, jež je hlavní překážkou, příhodně upadne buď do občanské války anebo do války s Itálií.
V lednu 1938 zaslal Ribbentrop vůdci dopis, ve kterém si ztěžoval, že Anglie je v těsném spojenectví s Francií a že se staví tvrdě proti expanzivním plánům ve střední a východní Evropě, a proto jestli se Německo bude snažit prosadit své plány tak Anglie se bude snažit ho zadržet svými vojenskými prostředky. A proto musí Německo zatáhnout na svou stranu Spojené státy, než stačí se Anglie dostatečně vyzbrojit a zatáhnout pod svůj vliv další mocnosti. Itálie a Japonsko jsou neotřesitelní spojenci Německa a jsou připravené vést válku proti demokraciím. Churchill důrazně varoval Ribbentropa, že pokud bude Německo trvat na prosazování politiky nadvlády na kontinentě bude to znamenat válku. Proto Ribbentrop označil Britskou říši za nejnebezpečnějšího nepřítele. Chamberlain se zabýval otázkou, zda by nebylo možno požadovat po Německu nějaké záruky, že nepoužijí proti Rakousku a Československu síly. Halifax vyslovil jasné varování, že spatřuje nebezpečí ve formulacích jimiž odpovědní představitelé v Německu operují a že britská vláda sice chápe německé stanovisko v Československu a Rakousku, ovšem vzniká dojem, že tu jde jaksi o něco víc než jen o spravedlivé zacházení s menšinami a zdá se, že to v sobě skrývá nebezpečné eventuality pro Evropu a pokud by vypukla válka ve střední Evropě, nelze vůbec říci čím by mohla skončit a kdo by byl do ní zatažen. Chamberlain správně vytušil, že Německo poruší úplně všechny pakty a mírové dohody a že Hitlerovi jde o ovládnutí Evropy, potažmo celého světa. Britská vláda taktéž odmítala jednat s Německem prostřednictvím neoficiálních agentů, kteří byli vysíláni německou stranou, aby tajně jednali s britskými úřady. Britská vláda se sice zajímala o to, co sdělovali ovšem trvala na jednání pouze oficiální diplomatickou cestou. Ribbentrop byl nepříčetný vzteky, protože tito neoficiální agenti spadali pod úřad Goringa. Ribbentrop nakonec odmítl přijmout britské návrhy na odvrácení války, které zpracoval poradce Chamberlaina, sir Horace Wilson. Okupace Prahy proběhla 15. března 1939 a byla očividným porušením mnichovské dohody. Evropou proběhla vlna zděšení.
-ed-
