Stát je bohatý pro cizí, ale vlastní lid živoří

Válka na Ukrajině přinesla také vášnivé diskuse mezi lidmi na sociálních sítích, bohužel narážíme i na takové názory,jak uvádím v nadpisu tohoto článku - a to jsem volil opravdu jeden z těch mírnějších. Máme takové lidí soudit?

Nějak jsem si zvykl, že mezi námi žijí i lidé, kteří dokáží bezhlavě, bez emocí, bez okolků a bez špetky racionálního uvažování napsat na sociální sítě cokoliv.
Nerad nálepkuji, házím lidi do jednoho pytle, nejsem rasista ani sovinista a snažím se být s pokorou dobrým člověkem, který když může, tak pomůže a který si naopak cení pomoci druhých - ať už je jakákoliv. Nikdy by mne ale nenapadlo, že se setkám s lidmi, kteří dokáží pomoc druhého soudit podle její hodnoty, ceny či rozsahu, že budu číst nebo poslouchat ty které znám, jak kritizují či zesměšňují druhé za to, že poslali na charitu "jenom" sto korun, že "přivezl dvě paštiky a dva Jupíky", že "on dostal a já ne ...", že "naše země je bohatá pro cizí a vlastní lid nechá živořit" ... a další perly.
Co mne ale nejvíc zaráží je to, že pak vidíte, že autorem je někdo, kdo se před pár dny na Facebooku chlubil novým telefonem za 30 tisíc, dovolenou v zahraničí, značkovými hadry ... že mají v profilovce fotku jak stojí u svého vytuňěného bavoráku apod. A tak si říkám, dovedou se tito "mudrcové" a "moralisté" vžít do té stejné situace? Do situace těch na které plivou? Těch, kteří utíkají s kufrem, batohem nebo jen igelitkou před válkou, před smrtí? Dovedou se tito moralisté vžít do člověka, který přišel o práci, o všechny své peníze, úspory, o rodiče, životního partnera, kamarády, o ty, kteří utéct nestihli a zahynuli? Kteří celý svůj život něco budovali, a ze dne na den přišli o všechno? O jistotu, o smysl života.
Nesoudím, ani mi to nepřísluší, protože nevím jaký život tito lidé mají či měli, jaký život mají jejich rodiny, co zažili, čím si prošli. Máme tady spoustu lidí, kteří obrací každou korunu, kteří přemýšlí zda koupit to či ono, aby vyšli a zároveň nehladověli, že tady mezi námi žijí takoví, kteří ze své tíživé životní situace jdou a ukradnou v obchoďáku kojeneckou výživu nebo pleny pro dítě, že jsou tady těžce nemocné děti na které sbíráme podělaná víčka, pro které zakládáme sbírky a pořádáme nejrůznější charitativní akce ...
 

Ale i přes to všechno si říkám, že ať už jsme si prošli čímkoliv, ať máme jakýkoliv politický názor, musí být někde v hloubi duše alespoň špetka rozumu, špetka pokory, soucitu, solidarity ... nelze myslet jen na sebe, protože jednoho dne to můžete být právě Vy, který bude potřebovat tu pomoc, který bude terčem vtipných, vulgárních či nenávistných komentářů či pokřiků.
Jsem vděčný za to, co mi život dal, jsem vděčný za všechny ty zkušenosti a životní zkoušky, kterými jsem musel projít a o to víc si vážím všech těch, kteří bez ohledu na posměšky či kritiku, bez ohledu na to zda jsou bohatí nebo chudí - pomáhají druhým. A někteří ne jen jednou, ale vícekrát, protože ví, že i ta stokoruna, za kterou by si koupili cigára má pro druhého obrovskou cenu, že má motivaci pro druhé, kteří si řeknou že "poslat kilo je trapné". NENÍ!
Jennifer Niven, jedna z nejznámějších a nejprodávanějších autorek, řekla jednou krásné moudro: „Nesuď nikoho, dokud neujdeš míli v jeho botách.“
A proto nesuďme přátelé, neutvářejme si zbytečné předsudky o druhých - tohle není cesta ke zdravé a spokojené společnosti.