Pro dámu jedině řezané růže..

Nevěděl jsem, jaký dárek donést, tak jsem koupil celý kbelík řezaných růží.. "Nemáte už co prodávat? Tak pojďte se mnou...."

"Ne, to se nehodí," smála se na mě štíhlá floristka. Vykoupil jsem jí krám a ona již měla ten den volno. Taková krásná, rozcuchaná holka bez starostí. Dělalo mi radost jí dát volný den. Ale nyní jsem měl plnou náruč růží, a co s tím? Nehodí se to donést hostitelce, květy se dávají až po večírku a jako poděkování, to je jasné. Ale v této absurdní zemi? Proč vlastně ne, tady ti lidé jsou tak jiní, než jsem zvyklý. Bylo mi líto růží, jsou přeci živé.

"To je Byden, seznamte se," usmíval se a představoval mě celé rodině. Prvorepubliková vilka ve slušné čtvrti Prahy. Aha, pozvání mě má asi upozornit, s kým mám tu čest. Takže se nyní podle etikety usmívám na všechny okolo a ukláním se, "ano, já jsem ten Byden, ano, to jsem já, co vám o něm Pavel vyprávěl ty vylomeniny a neuvěřitelnosti... ano, hodně jsme toho spolu zažili.."

Obývák, přijímací salon? Prostory obložené ušlechtilým dřevem, na zemi perské koberce. Leštěný nábytek z dob první republiky, v prosklených nikách míšeň a rosenthal. Obrazy v mohutných zlacených rámech budou oleje a tváří se jako originály zdejších malířů, co se ještě nestihli proslavit. Něco takového pamatuji ze starých filmů s Oldřichem Novým. Všichni se usmívají, obřadně vítají. Kam jsem to zase vlezl?

Vcházím do obýváku a sleduji, co se bude dít. Otec rodiny se nedá přehlédnout. Zaujímá své dominantní místo, v ruce hrníček s kávou, úsměv seladona. Co to je za zvyk v této zemi, nabízet stále kávu? Vědí vůbec, kdy se pije káva? Dal bych si pořádný drink, ale nyní se jen hloupě tvářím ve snaze zapadnout a hledám očima paní domu.

Usměvavá paní má hladce sčesané vlasy, upevněné v týlu sponou,  její oblečení působí ležérně, trendy. Při pohledu na ni se mi ulevilo. Působí, jakoby sem ani nepatřila, napadá mě, když jí s úsměvem předávám to růžové květinářství. Je potěšena. S úlevou zjišťuji, že jsem ji nezaskočil.

V obýváku plyne pro mě nudná, monotónní zábava. Otec a strýc se dohadují o zásadních politických otázkách a nějaká mladší intelektuálka se jim snaží bezúspěšně odporovat. Prohlédl jsem si již všechny obrazy, zastavil se u klavíru a chvíli civěl na sošku amorka v nice. Podvědomě mě to táhne ven z obýváku. Překrásná prvorepubliková mozaika, napadá mě při pohledu na naleštěnou podlahu z terasa. Aha, tady bude kuchyň. Zlehka jsem  zaklepal na dveře a bez rozpaků vstoupil dovnitř.

Měla uvázanou zástěru a dívala se na mě pohledem, ve kterém jsem četl strach. Jak se její oči mohly tak najednou rychle změnit? Před ní ležely tácy s vyrovnanými jednohubkami a kanapkami, s narovnanou šunkou a rosbífem. Na stolku pod oknem stál vedle pyramidy pocukrovaného štrůdlu podnos s připraveným čajovým servisem a stříbrnými lžičkami,  hned vedle naleštěné sklenice na drink, víno i pivo. Bylo tu teplo, v troubě se cosi peklo a na sporáku bublala pod pokličkou specialita paní domu. Vše zvládala kontrolovat, dodělávat, zamíchat, nachystat.. Usmívala se, ale  její úsměv byl nyní vyděšený, ona byla najednou menší a schoulenější. Jen její vyděšené oči se zvětšily.

Byl to rozdíl proti dění v obýváku. Prvorepubliková kuchyně, účelně zařízená, bílé kachličky, moderní sporák a kam jsem se podíval, rozdělaná práce. Byla tu sama. Nezastavila se. Její oči mě sledovaly a ona dál fungovala jako automat a vykovávala v přesném sledu všechny potřebné úkony. Přistoupil jsem ke stolu ve středu místnosti, odsunul židli a usedl. Usmíval jsem se, ale ona byla čím dál vyděšenější:

"To nemůžete, tady nemůžete být, tady je jen práce a mohl byste se ušpinit," sdělovala mi s chvěním v hlase.

"Nevadí, jsem nejraději v kuchyni a jsem zvyklý své mamince doma pomáhat úplně se vším, budu vám dělat společníka a pomohu s vařením, rozdávejte úkoly. Máte ještě jednu zástěru?" Dobrosrdečně jsem se zašklebil a představil si svou maminku, jak by se zasmála, plácla mě utěrkou a postavila s vařečkou míchat cibulku.

"Co si ostatní pomyslí, že jsem neschopná to tu zvládnout sama? Ne, nesmí vás tu nikdo vidět, to bych nikomu nevysvětlila, proč návštěva a ještě Pavlíkův kamarád, vaří u nás v kuchyni. Neblázněte, to tady není zvykem, to nemůžete!" Byla již očividně nervózní, chvěl se jí hlas a v oči začínaly vlhnout slzami.

Ona není zvyklá, aby jí někdo pomáhal, došlo mi. Já ji vlastně trápím, když jí chci pomoci, docházelo mi a v naprostém úžasu jsem na ni chvíli hleděl bez pohnutí a vnímal její strach, který byl snad i v posledním šuplíku té zdejší provorepublikové kredence.

Zvedl jsem ruce na znamení toho, že se vzdávám, vstal od stolu a s lehkou úklonou odešel do obýváku, kde byli někteří stále zabraní do svých hovorů a  jiní se očividně nudili. Všichni se rozvalovali  v pohovkách a nikoho nenapadlo, že o místnost vedle jejich máma nestíhá.

Oběd byl chutný a proběhl bez jakékoli příhody, která by mi utkvěla v paměti. Paní domu moc neposeděla, neustále obskakovala svou rodinu, servírovala jídlo, sklízela se stolu. Nikomu to nepřišlo divné, otec nepochválil výtečné jídlo, jen se ušklíbl, že je jeho porce příliš slaná a syn měl zase příliš horkou polévku. Ona se jen tiše omlouvala a snažila se napravit všechny své prohřešky.

Nikdo z nich si nevšímal mých rozpaků a já se v jejich společnosti stále více cítil nepříjemně. Poděkoval jsem a omluvil se, že mám ještě jednu obchodní schůzku. "To víte, přeci jen nebývám v Čechách tak často," a s profesionálním  úsměvem jsem opouštěl jejich dům.

Venku jsem stále viděl ty smutné hluboké oči a útlé ruce, co toho musely tolik stihnout a všechny kolem to zanechávalo ledově klidnými. Vytáhl jsem z náprsní kapsy saka mobil a chvíli hledal číslo jedné holky, co jsem s ní trávil poslední tři večery. Mívá dobré nápady, je akční a já nějak musím dostat z hlavy ten dnešní ryze český večer. Sofie, ano, jmenuje se Sofie,  naskočilo mi v hlavě jméno.

Povytáhl jsem obočí a nahlas se rozesmál. Kolemjdoucí se za mnou ohlédl a mně to bylo úplně jedno. Živě se mi vybavoval včerejší večer se Sofií a geniální sex ve výtahu nekonečně vysokého domu zahraničních služeb. Jezdili jsme nahoru a dolů, užívali si adrenalinového sexu na několik způsobů, pak nechali  naráz zamrznout úsměv na rtech a při vystupování z výtahu s vážnou tváří kývli salutujícímu livrejovanému sluhovi.

A přesně něco takového jsem teď potřeboval, abych zaplašil dotíravou vzpomínku na strach v očích jedné ženy. Bylo mi bídně, nemohl jsem pro ni nic udělat, byl to její život. No, třeba sex v telefonní budce to spraví a já konečně přijdu na jiné myšlenky. "Sofie, to jsi ty? To jsem rád, že jsem tě zastihl, co děláš dneska večer?"

Povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí