- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
"Ne, to se nehodí," smála se na mě štíhlá floristka. Vykoupil jsem jí krám a ona již měla ten den volno. Taková krásná, rozcuchaná holka bez starostí. Dělalo mi radost jí dát volný den. Ale nyní jsem měl plnou náruč růží, a co s tím? Nehodí se to donést hostitelce, květy se dávají až po večírku a jako poděkování, to je jasné. Ale v této absurdní zemi? Proč vlastně ne, tady ti lidé jsou tak jiní, než jsem zvyklý. Bylo mi líto růží, jsou přeci živé.
"To je Byden, seznamte se," usmíval se a představoval mě celé rodině. Prvorepubliková vilka ve slušné čtvrti Prahy. Aha, pozvání mě má asi upozornit, s kým mám tu čest. Takže se nyní podle etikety usmívám na všechny okolo a ukláním se, "ano, já jsem ten Byden, ano, to jsem já, co vám o něm Pavel vyprávěl ty vylomeniny a neuvěřitelnosti... ano, hodně jsme toho spolu zažili.."
Obývák, přijímací salon? Prostory obložené ušlechtilým dřevem, na zemi perské koberce. Leštěný nábytek z dob první republiky, v prosklených nikách míšeň a rosenthal. Obrazy v mohutných zlacených rámech budou oleje a tváří se jako originály zdejších malířů, co se ještě nestihli proslavit. Něco takového pamatuji ze starých filmů s Oldřichem Novým. Všichni se usmívají, obřadně vítají. Kam jsem to zase vlezl?
Vcházím do obýváku a sleduji, co se bude dít. Otec rodiny se nedá přehlédnout. Zaujímá své dominantní místo, v ruce hrníček s kávou, úsměv seladona. Co to je za zvyk v této zemi, nabízet stále kávu? Vědí vůbec, kdy se pije káva? Dal bych si pořádný drink, ale nyní se jen hloupě tvářím ve snaze zapadnout a hledám očima paní domu.
Usměvavá paní má hladce sčesané vlasy, upevněné v týlu sponou, její oblečení působí ležérně, trendy. Při pohledu na ni se mi ulevilo. Působí, jakoby sem ani nepatřila, napadá mě, když jí s úsměvem předávám to růžové květinářství. Je potěšena. S úlevou zjišťuji, že jsem ji nezaskočil.
V obýváku plyne pro mě nudná, monotónní zábava. Otec a strýc se dohadují o zásadních politických otázkách a nějaká mladší intelektuálka se jim snaží bezúspěšně odporovat. Prohlédl jsem si již všechny obrazy, zastavil se u klavíru a chvíli civěl na sošku amorka v nice. Podvědomě mě to táhne ven z obýváku. Překrásná prvorepubliková mozaika, napadá mě při pohledu na naleštěnou podlahu z terasa. Aha, tady bude kuchyň. Zlehka jsem zaklepal na dveře a bez rozpaků vstoupil dovnitř.
Měla uvázanou zástěru a dívala se na mě pohledem, ve kterém jsem četl strach. Jak se její oči mohly tak najednou rychle změnit? Před ní ležely tácy s vyrovnanými jednohubkami a kanapkami, s narovnanou šunkou a rosbífem. Na stolku pod oknem stál vedle pyramidy pocukrovaného štrůdlu podnos s připraveným čajovým servisem a stříbrnými lžičkami, hned vedle naleštěné sklenice na drink, víno i pivo. Bylo tu teplo, v troubě se cosi peklo a na sporáku bublala pod pokličkou specialita paní domu. Vše zvládala kontrolovat, dodělávat, zamíchat, nachystat.. Usmívala se, ale její úsměv byl nyní vyděšený, ona byla najednou menší a schoulenější. Jen její vyděšené oči se zvětšily.
Byl to rozdíl proti dění v obýváku. Prvorepubliková kuchyně, účelně zařízená, bílé kachličky, moderní sporák a kam jsem se podíval, rozdělaná práce. Byla tu sama. Nezastavila se. Její oči mě sledovaly a ona dál fungovala jako automat a vykovávala v přesném sledu všechny potřebné úkony. Přistoupil jsem ke stolu ve středu místnosti, odsunul židli a usedl. Usmíval jsem se, ale ona byla čím dál vyděšenější:
"To nemůžete, tady nemůžete být, tady je jen práce a mohl byste se ušpinit," sdělovala mi s chvěním v hlase.
"Nevadí, jsem nejraději v kuchyni a jsem zvyklý své mamince doma pomáhat úplně se vším, budu vám dělat společníka a pomohu s vařením, rozdávejte úkoly. Máte ještě jednu zástěru?" Dobrosrdečně jsem se zašklebil a představil si svou maminku, jak by se zasmála, plácla mě utěrkou a postavila s vařečkou míchat cibulku.
"Co si ostatní pomyslí, že jsem neschopná to tu zvládnout sama? Ne, nesmí vás tu nikdo vidět, to bych nikomu nevysvětlila, proč návštěva a ještě Pavlíkův kamarád, vaří u nás v kuchyni. Neblázněte, to tady není zvykem, to nemůžete!" Byla již očividně nervózní, chvěl se jí hlas a v oči začínaly vlhnout slzami.
Ona není zvyklá, aby jí někdo pomáhal, došlo mi. Já ji vlastně trápím, když jí chci pomoci, docházelo mi a v naprostém úžasu jsem na ni chvíli hleděl bez pohnutí a vnímal její strach, který byl snad i v posledním šuplíku té zdejší provorepublikové kredence.
Zvedl jsem ruce na znamení toho, že se vzdávám, vstal od stolu a s lehkou úklonou odešel do obýváku, kde byli někteří stále zabraní do svých hovorů a jiní se očividně nudili. Všichni se rozvalovali v pohovkách a nikoho nenapadlo, že o místnost vedle jejich máma nestíhá.
Oběd byl chutný a proběhl bez jakékoli příhody, která by mi utkvěla v paměti. Paní domu moc neposeděla, neustále obskakovala svou rodinu, servírovala jídlo, sklízela se stolu. Nikomu to nepřišlo divné, otec nepochválil výtečné jídlo, jen se ušklíbl, že je jeho porce příliš slaná a syn měl zase příliš horkou polévku. Ona se jen tiše omlouvala a snažila se napravit všechny své prohřešky.
Nikdo z nich si nevšímal mých rozpaků a já se v jejich společnosti stále více cítil nepříjemně. Poděkoval jsem a omluvil se, že mám ještě jednu obchodní schůzku. "To víte, přeci jen nebývám v Čechách tak často," a s profesionálním úsměvem jsem opouštěl jejich dům.
Venku jsem stále viděl ty smutné hluboké oči a útlé ruce, co toho musely tolik stihnout a všechny kolem to zanechávalo ledově klidnými. Vytáhl jsem z náprsní kapsy saka mobil a chvíli hledal číslo jedné holky, co jsem s ní trávil poslední tři večery. Mívá dobré nápady, je akční a já nějak musím dostat z hlavy ten dnešní ryze český večer. Sofie, ano, jmenuje se Sofie, naskočilo mi v hlavě jméno.
Povytáhl jsem obočí a nahlas se rozesmál. Kolemjdoucí se za mnou ohlédl a mně to bylo úplně jedno. Živě se mi vybavoval včerejší večer se Sofií a geniální sex ve výtahu nekonečně vysokého domu zahraničních služeb. Jezdili jsme nahoru a dolů, užívali si adrenalinového sexu na několik způsobů, pak nechali naráz zamrznout úsměv na rtech a při vystupování z výtahu s vážnou tváří kývli salutujícímu livrejovanému sluhovi.
A přesně něco takového jsem teď potřeboval, abych zaplašil dotíravou vzpomínku na strach v očích jedné ženy. Bylo mi bídně, nemohl jsem pro ni nic udělat, byl to její život. No, třeba sex v telefonní budce to spraví a já konečně přijdu na jiné myšlenky. "Sofie, to jsi ty? To jsem rád, že jsem tě zastihl, co děláš dneska večer?"
Povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí
Další články autora |