Není můj

A čí Život vlastně žijete právě vy, no ano, vy...? Že se vás to netýká? Možná ne, ale možná ano..

Barča proběhla pod stolem a sebrala tam holčičí tričko. Malá se zase svlékala jako had a nedala si věci na místo. Vzdychla jsem, chtěla sebrat  psovi ten hadřík, ale on ho nechtěl pustit. Chvíli jsme se přetahovaly a já se po celém dnešním nepříjemném dnu začala poprvé smát. Dostala mě ta psí vytrvalost a urputnost. Barča hrdelně vrčela a sveřepě cenila zuby, současně si ale dávala pozor, aby mi neublížila.

Hrála jsem si se svou psí holkou v obýváku na tlusté dece víc jak hodinu. V televizi šly reportáže jedna za druhou a já vnímala jenom  šedivou psí radost a bylo mi dobře. Pak jsem si lehla na záda a dívala se do tmy. Pes si lehl těsně ke mně a hlavu položil na zem mezi tlapy. Z očí se mi koulely slzy a já cítila, že mě něco uvnitř moc bolí.

 Postupně se to uvolňovalo a odcházelo do tmy. Jenže - neodešlo to docela. Nikdy to neodchází docela. Ten smutek, co se stal společníkem mé samoty, ten smutek se mi vysmíval z kouta pokoje. Pomalu jsem zvedla ruku a hladila psa po teplé, ostříhané  hlavičce.

Zavřela jsem oči a snažila se ovládnout deroucí se slzy. Skončí to někdy? Pes na mě udiveně vykulil kukadla.  Najednou jsem ho držela v náruči a tiskla k sobě. Tak moc jsem to jeho teplo potřebovala! Nikdo tam nebyl, jen já a pes. Mohla jsem si dovolit luxus chvilkové slabosti. Cit.. i když jen k obyčejnému psovi. Nemusí nikdo vědět, že to zvíře pro mě tolik znamená. Hledám lidské teplo. A ono existuje jen teplo psí – můj zvláštní život na jednom ze Světů kdesi ve vesmíru. Mé žití, život, co není vlastně můj..