Václav Havel nám zpychnul a zpanštěl.

A to neskutečným způsobem. 

Jako důkaz svého tvrzení bych použil veřejné čtení dopisu Johance, dceři architekta Jana Kaplického, který přečetla Dagmar Havlová, navíc při posledním rozloučení s Janem Kaplickým. Dopis byl veřejně čten ačkoliv autor deklaroval, že má být Johance předán v době jejích dvanáctých narozenin. Toto veřejné čtení dopisu překročilo všechny hranice dobrého vkusu. Bylo přímo nechutné. Na mě a nejenom na mě to udělalo silný dojem. Ale asi jinak než by si Havel přál. Mám za to, že ani v čase svého těžkého onemocnění nezapomněl myslet na vyhaslou hvězdu své „světské slávy politika a rádoby dramatika světového kalibru“. Co mi přivodilo doslova kocovinu z Havla bylo jeho tvrzení v dopise, že stál spolu s Janem Kaplickým před nebeskou branou. Pasovat sám sebe na kandidáta do nebe bych označil za rouhání se osudu a Bohu. Všichni nezávisle, objektivně a kriticky myslící lidé přece víme, že „díky“ jeho neuváženě udělené amnestii i nenapravitelným zločincům a vrahům zapříčinil smrt mnoha nevinných lidí. Stále více lidí se na působení Havla po 17. listopadu 1989 a jeho osobnost dívá s čím dál větším despektem. Jenom na okraj připomínám soubor otázek mladých studentů, které mu položili a …… Svým posledním písemným vystoupením ztratil i poslední zbytky sebereflexe a sebekritiky, včetně studu, které snad ještě nějaké měl. Za to, že je ještě mezi námi, může poděkovat péči, o které si normální smrtelníci nemohou nechat ani zdát. Osobně si myslím, že ho Bůh nechal mezi námi jenom proto, aby si většina lidí s konečnou platností uvědomila, že se zpronevěřil téměř všemu co svým spoluobčanům po 17. listopadu 1989 říkal a sliboval. Současně s tím mu dal i poslední šanci na skutečné pokání, protože jinak osud začne nad Václavem Havlem vynášet dějinné hodnocení, které mu nebude vůbec příznivé, protože dorůstá generace, která není zasažena nekritickým myšlením a obdivem k Václavu Havlovi. Ale to Johance ještě zdaleka nebude 12 let.

Zbyšek Dřevojan.