Tomáš Sedláček a státní dluhy

To se nám to hoduje když nám druzí půjčují. Oblíbeným sloganem jedněch  bývá ať platí bohatí. Druzí chtějí aby po kapkách platili chudí. Nejblíže pravdu vystihl feldkurát ( vojenský kněz ), který pronesl onen slavný výrok.

Ekonom a stratég ČSOB Tomáš Sedláček je známý svými osobitými, neotřelými názory na různé, nejenom ekonomické problémy. Naposledy mě zaujal jeho fejetonek z 19. května 2011 „Tisk dluhu aneb Dluh by měl být na příděl“. Brilantní úvaha se spoustou nových postřehů na státní dluhy a deficity státních rozpočtů. Nejvíc inspirovaná současnou situací Řecka.  Udeřil hřebíčky přímo na střed hlavičky. Co rána, to zásah. Jeho úvaha mě donutila se nad problematikou státního zadlužování se také zamyslet, ale z trochu jiného úhlu. Státní dluh je v podstatě úvěr, který si stát bere na krytí schodku státního rozpočtu. Není dluh a deficit jako deficit. Vzpomeňme na New Deal v USA, který se rovněž neobešel bez půjček, a který Spojeným státům pomohl k překonání největší krize v historii. Domnívám se, že mnoho problémů vzniká tím, že banky a státy se při poskytování půjček nebo nakupováním státních dluhopisů neřídí bankovními pravidly pro poskytování úvěru. Každý podnikatel vám poví jaké musí podstoupit martyrium aby získal úvěr a čím vším musí bance ručit.

A zde je onen pověstný kámen úrazu. Banky půjčují vládám a spoléhají se na neurčité vágní garance státu nebo raiting, který má měna státu, který si chce půjčit. Všichni víme jak rychle se může situace změnit. Riziko těchto transakcí by měli nést ti co půjčují. Jejich akcionáři, vlastníci nebo státy spolu se svými politickými představiteli.  Už Napoleon říkal, že situace se na bojišti mění někdy i každých 5 minut. Včera jsem měl dluhopisy za miliardy s tím nejlepším raitingem a dnes mám bezcenné papíry. Proč si banky nebo státy nezajišťují své půjčky – úvěry zástavami. Určitě by se Řecko, Portugalsko nebo Itálie ( v podstatě můžeme jmenovat kterýkoliv stát, který si půjčuje), chovaly jinak kdyby půjčky nebo dluhopisy musely jistit majetkem. Jak by se chovaly a jak by reagovaly státy a  občané kdyby musely dát do zástavy třeba Akropolis, Colosseum, sbírky ze svých muzeí a galerií, komplexy vládních budov, rozsáhlé půdní pozemky, lesy, státní podniky, kontrolní balíky akcií společností kde má stát majoritu.  Majetku na krytí mají dlužníci dost, ale nyní je nic nenutí aby ho použily na úhradu. Rádi se schovávají za nespokojenost lidí a straší politickou nestabilitou.

Vlády v Německu nebo ve Francii jsou jistě v silném tlaku. Ale v tlaku svých bank, které rozpůjčovaly stovky miliard eur za blahosklonného přihlížení  svých vlád. Navíc státu, který podváděl na úrovni svých politických představitelů. Nyní budou dělat vše pro to aby to zaplatili daňoví poplatníci a to i ze zemí, které nepůjčovaly. Situace a jednání zodpovědných se zásadně změní jakmile budou muset nést osobně důsledky svých špatných rozhodnutí. A o tom to přece v liberální, svobodné ekonomice je. Nebo ne?

Zbyšek Dřevojan. Znojmo.